Simona se narodila v Hradci Králové. Byla jedináček, všichni od ní čekali, že bude úspěšná a dokonalá. Jakoby měla úkol splnit všechny představy svých rodičů, které se jim v životě nepovedlo naplnit. Snažila se tedy být tak dobrá, aby si zasloužila jejich lásku. Tak ze Simony rostla porcelánová panenka. Maminka ji oblékala do krásných šatiček. Ve škole měla samé jedničky. Už v pěti letech ji vzhledem k jejímu pohybovému talentu přijali do oddílu sportovní gymnastiky v Hradci. Brzo začala vyhrávat závody, v patnácti se stala mistryní republiky.

Odešla do Prahy na internát do střediska vrcholového sportu, kde se věnovala pouze škole a trénování. Domů jezdila jen na víkend. Život dívek ve středisku působí dnes trochu jako horor. Trénink, škola, trénink, závody. Dívky trpěly hladem, protože si musely udržovat váhu. Simona se snažila vyhovět a jedla stále méně: „Bylo to hrozné, vstávalo se v šest hodin a před školou se chodilo běhat. Vždycky ze soustředění jsme se vracely úplně vyhladovělé. Jednou jsme se dokonce vloupaly do kuchyně. Jediné, co jsme našly byl jeden trojúhelníček sýra o který jsme se museli rozdělit tři.“

Připravovala se na olympiádu. Pak si při tréninku poranila páteř. Nebylo jisté, zda bude chodit, nosila krunýř, ale dostala se z toho a začala opět trénovat.

Potíže s jídlem však přetrvávaly. Situace se u dospívající dívky zvrhla v ohrožení života. Simona začala cíleně hubnout. Snad, aby se trestala za to, že stále není tak dokonalá, jak by jí rodiče chtěli mít, hubla, hubla, až přestala jíst úplně: „ Cítila jsem se slabě, začaly mi padat vlasy, ubývaly mi síly. Když jsem přišla domů, lehla jsem si na postel a už jsem neměla ani sílu se svléknout. Když jsme chodívali s tatínkem na procházky, musel mě zpátky nosit v náručí. Doma jsem odmítala jíst a pořád jen zvracela.“ Nakonec Simona skončila v České Lípě v nemocnici, kde ji učili znovu jíst a věřit sama v sebe,

Půl roku nedokázali zastavit hubnutí, narušený metabolismus vedl k váze 32 kg, Simona téměř zemřela. Matka se tehdy opravdu polekala, snažila se dceři pomoci. Simona si uvědomila, že život není pouze sport. Začala přemýšlet o svém životě.

Zůstala v Praze a po vystudování gymnázia začala zkoušet hereckou dráhu. Několik let vystupovala v divadle Semafor. Tehdy v sobě objevila také výtvarný talent a začala inklinovat k práci kostýmní výtvarnice.

Potom se v jejím životě objevil známý režisér Vít Olmer, o mnoho let starší než ona. Muž, který jí začal nahrazovat rodičovskou lásku. Lásku otce, který brzy zemřel na rakovinu mozku a lásku matky, se kterou se Simona nikdy úplně nerozuměla.

Dnes má Simona sedmnáctiletého syna, kterého velmi miluje a je velkou oporou svému vážně nemocnému muži. V profesi se také dobře realizuje. Částečně se živí prací kostýmní výtvarnice v televizi a částečně pracuje jako produkční v jejich společné firmě na Malé Straně.

Třináctá komnata Simony Chytrové vypráví o nedořešeném a nešťastném vztahu Simony k náročným rodičům, především k mamince i o tom, jak přehnaný tlak na děti, které se od útlého věku věnují vrcholovému sportu, může poznamenat jejich život.

Ukazuje také dnes velmi aktuální nebezpečí mentální anorexie, o které se dnes ví mnohem více než v době Simonina dětství, ale stále je to velmi vážná nemoc.

Průvodkyní 13. komnatou Simony Chytrové je redaktorka Markéta Dobiášová.