Jak tohle prošlo cenzurou?! 5 filmových skvostů z totality, které kašlaly na režim
Máte chuť na poctivou českou filmovou klasiku, ale děsí vás představa uvědomělých úderníků a schůzování v závodech? Máme pro vás dobrou zprávu. I v době nejtužšího socialismu vznikaly klenoty, které si na nic nehrály, politikou opovrhovaly a vsadily na to nejdůležitější: na člověka se všemi jeho chybami. Vybrali jsme pětici filmů, které můžete sledovat i dnes, aniž byste se museli červenat za jejich autory.
Než se pustíme do výběru filmů, udělejme si v tom pořádek. Ne každý starý film, který vypadá jako neškodná pohádka, je v tom nevinně. Zatímco v padesátých letech se na diváky valila agitace jako vlna tsunami, která nemilosrdně spláchla jakýkoli náznak kritického myšlení (vzpomeňte na budovatelské drama Parta hic), později na to šli soudruzi rafinovaněji. Vezměme si historickou veselohru Císařův pekař a pekařův císař. Na první pohled brilantní Werichova komedie, na druhý až příliš průhledná lekce o tom, jak je aristokracie prohnilá a jen pracující lid, reprezentovaný pekařem Matějem, má nárok na štěstí a golema.
I v nevinné komedii Jak utopit Dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách probleskuje, byť nenápadně, pachuť dobové ideologie. Postava právníka Mráčka je zosobněním třídního nepřítele, který chce bourat staré pořádky ve jménu pokroku. Rozdíl mezi kvalitním filmem a ideologickou zakázkou však poznáte docela jednoduše: Ve skvělém filmu řeší hrdina své svědomí, v agitce blaho kolektivu. Pojďme se podívat na filmový výběr z hroznů!
Světáci (1969)
Tenhle film je ztělesněním svobody, která u nás na konci šedesátek na chvíli vykoukla. Tři fasádníci z venkova si chtějí užít velký svět pražských nočních podniků, a tak se pod vedením noblesního pana domácího učí jíst humry a citovat Shakespeara. Je to oslava elegance, vzdělání a touhy po lepším životě, která nemá s dělnickou třídou nic společného.
SvětáciAutor: ČSFDPod povrchem je to ale i smutný povzdech nad tím, jak moc nám chyběla noblesa první republiky. Její absence se zhmotňuje o to víc, když v roli učitele etikety s vybranými mravy vidíme Oldřicha Nového. Právě on, vzor prvorepublikového elegána, tu působí jako zjevení z jiného vesmíru, když se snaží vštípit základy slušnosti generaci odchované montérkami a pivem z kelímku. Světáci nejsou filmem o budování, jsou o snění, což je v každém autoritativním režimu vlastně ta nejpodvratnější činnost, jakou se můžete zabývat.
Ecce homo Homolka (1969)
Zapomeňte na plakátové rodiny, které po práci společně studují stanovy strany. Jaroslav Papoušek nám naservíroval rodinu Homolkových v jejich nejsyrovější podobě. Jedna neděle, jeden výlet do lesa a nekonečné moře malosti, hašteření a sobectví. Je to tak přesná sonda do české nátury, že to až bolí. Film skvěle ukazuje, jak se velká témata doby smrsknou na to, jestli se děda s babi zase hádají nebo jestli se půjde na fotbal.
Ecce homo HomolkaAutor: ČSFDGeniálním tahem bylo obsazení Josefa Šebánka do role dědy. Tenhle naprostý neherec do filmu vnesl neuvěřitelnou autenticitu. Jeho projev není hraný, on tu postavu evidentně prostě žije se vší tou rezignací a klidem. V dokonalém kontrastu k němu pak stojí výbušná dvojice Heleny Růžičkové a Františka Husáka. Jejich manželské etudy, kde se střídá hysterie s vynuceným klidem, jsou tak mrazivě povědomé, až se člověk občas zastydí, že se směje vlastnímu odrazu v zrcadle. A protože Homolkovi mají plné ruce práce s tím, aby se jeden z druhého nezbláznili, žádná agitace se do filmu prostě nevešla.
Kulový blesk (1978)
Dvojice Smoljak a Svěrák natočila film, který je apolitický, ale přitom trefuje realitu. Celý děj se točí kolem gigantické výměny dvanácti bytů. Je to oslava absurdity, sousedských vztahů a české schopnosti nějak se zařídit a obejít systém, který sice všechno papírově řídí, ale v reálu hází lidem klacky pod nohy. Hrdinové tu neřeší pětiletky, ale stěhování piana a podobné výzvy. Inteligentní humor je postavený na precizním scénáři.
Kulový bleskAutor: ČSFDZ filmu pochází několik hlášek, které zlidověly natolik, že si je lidé říkají dodnes. Kdo by neznal a občas nepoužil legendární dotazy paní Jechové „Máte sklep? A mohla bych ho vidět?“ nebo rezolutní odmítnutí odpovědnosti „Já jsem to podepsala, ale Máňa říkala, že to není směroplatný!“.
Ikarův pád (1977)
Pokud hledáte hluboké drama, které vás chytne za srdce a nepustí, dopřejte si Ikarův pád. Vladimír Menšík zde v roli klavíristy Káry bojuje se svým nejtěžším démonem – alkoholem. Není to film pojednávající o společenském pokroku, je to intimní, drásavý příběh o osobním selhání, o ztrátě důstojnosti a o tom, jak těžké je odrazit se ode dna. Politika je v tomto snímku naprosto irelevantní. Střetává se tu talent s lidskou slabostí, otec se synem, pravda s milosrdnou lží. Menšíkův výkon je natolik autentický, že zapomenete, v jakém roce byl film natočen. Je to univerzální příběh o lidské duši, který by mohl vzniknout v New Yorku stejně jako v Praze.
Ikarův pádAutor: ČSFDZa mrazivou autenticitou snímku stojí geniální scénář Jiřího Hubače, který do postavy Káry vepsal osud vlastního otce. Ten začal pít v ruských legiích, aby vůbec přežil hrůzy války, a démon se ho pak držel celý život. Pro Vladimíra Menšíka to byla životní role, ke které se musel doslova „probojovat“. Tehdejší šéf televizní zábavy totiž odmítal uvěřit, že populární bavič utáhne tragickou postavu. Hubač s režisérem Filipem museli za Menšíka lobbovat tak dlouho, až šéfa zlomili. Sám Menšík byl v té době už několik let po protialkoholní léčbě, takže přesně věděl, co hraje.
Svatba jako řemen (1967)
Trezorový snímek Jiřího Krejčíka, který soudruzi nesnášeli. Proč? Protože ukazuje tehdejší policii jako bandu neschopných klaunů a společnost jako pokrytecké stádo, které raději obětuje spravedlnost, jen aby se stihla svatba a nebyly zbytečné řeči. Zápletka s domnělým znásilněním je sice z dnešního pohledu k oběti dost necitlivá, ale jako satira na prodejnou morálku funguje bezchybně. Svatba jako řemen je film o strachu a o tom, jak snadno lidé ohýbají hřbet, když jim teče do bot. Krejčík do vás pere humor, ze kterého mrazí, a obsazení v čele s Janžurovou a Pucholtem je famózní. Žádná agitka, žádná propaganda, jen čistý, koncentrovaný výsměch lidské hlouposti a totalitnímu marasmu.
Svatba jako řemenAutor: ČSFD
-
Související články
Většině slavných ke štěstí stačí úspěšná kariéra herce, zpěváka nebo třeba šéfkuchaře. Zdaleka to …
U Kaplice na Českokrumlovsku spadl v sobotu 28. února jednomístný vrtulník. Jeho pilot, jímž byl …
Americký prezident Donald Trump prohlásil, že íránský režim se účastní mírových rozhovorů a naznačil, …
Členové skupiny Olympic svého bývalého parťáka Jiřího Valentu (†66), který v ní zpíval a hrál na …
Pražské kino IMAX hostilo slavnostní premiéru nového filmu Spasitel, očekávaného sci-fi dobrodružství …
