Oslavy od roku 1890
První máj jako svátek se u nás poprvé slavil v Praze na Střeleckém ostrově v roce 1890, kde přímo souvisel s dělnickým hnutím. „Cítíš, že síla je ovládaná měrnou myšlenkou. A pojednou, jakoby zázrakem, pojednou jsi porozuměl letošnímu 1. máji, pojednou vidíš, že veškerá dosavadní situace společenská i politická jediným trhnutím se dnes pozměnila, ale nejenom už po dnes!“ napsal tehdy o tomto dni spisovatel Jan Neruda. Od roku 1925 byl pak 1. květen ustanoven jako památný den a zůstal jím dodnes. V roce 1952 byl vyhlášen dnem pracovního klidu a tehdy se toho chopili komunisté.
Ať žije KSČ!
V ulicích se táhly obrovské průvody lidí každého věku – od malých dětí ve svátečním oblečení až po starší pracující osoby. Ti všichni měli povinnost účastnit se takových průvodů. To, že byl tento den svátek a nemuselo se do práce ani do školy, nic neznamenalo. Stejně se muselo ráno vstát a jít do průvodu, a to bez ohledu na zdravotní stav, únavu i počasí. Mnohokrát pršelo, ale to nikoho nezajímalo, v průvodu musel být každý a nikdo si nedovolil zůstat doma. Účast v prvomájovém průvodu byla totiž přísně kontrolovaná. Tyto oslavy byly doprovázeny hudbou, komunistickými hesly, hlášením a vyhráváním místního rozhlasu, kromě nejrůznějších mávátek, která měly na starosti hlavně děti, se také nosily transparenty s různými nápisy oslavujícími práci a komunistický režim.
„Ať žije 1. máj!“ nebo „Ať žije KSČ!“, „Sovětský svaz – opora míru a pokroku na celém světě!“ Dále třeba „Sovětský svaz – náš nejvěrnější přítel!“ a „Práci čest!“ nebo také „Buduj vlast, posílíš mír!“ či „Socialisticky pracovat, socialisticky žít!“ Tak nějak vypadaly nápisy na transparentech a některé byly dokonce více kreativnější.
Zpívající pionýři s šeříky
Děti často nosily mávátka ve tvaru květiny, což byla symbolika připomínající jaro, anebo to byly třásně v barvách republiky, tedy bílé, modré a červené. Starší děti, které už složily pionýrský slib, měly na sobě příslušný úbor – světle modrou košili, rudý šátek kolem krku a někdy měly připravené i nějaké vystoupení. V té době už zpravidla kvetly šeříky, které se nosily v kyticích jako symbol jara a osvobození sovětskou armádou, jež se slavilo jen o pár dnů později 5. a 9. května. Všude byly také československé a sovětské vlajky, na tribuně stáli nejvyšší místní představitelé komunistické strany, kteří se nemuseli vláčet v průvodu, ale seděli a občerstvovali se a ostatní jim ještě zamávali.
Zapomenout nesmíme ani na občerstvení, kdo chtěl, mohl si u stánku koupit párek s hořčicí, který se tehdy podával na papírovém tácku s kápnutou hořčicí, k tomu krajíc či dva chleba a sladká žlutá bublinková sodovka.
O víkendu na chatu
Jakmile celé šílenství skončilo a následoval třeba zrovna víkend, odjelo se na chatu. Jaro za socialismu často znamenalo trávit čas v přírodě, jednou z oblíbených možností bylo víkendové chalupaření, ovšem pouze tehdy, když nebyla pracovní sobota, protože odjíždět jen na neděli nemělo smysl. Na chalupě se zahrádkařilo, kvečeru se pekly buřty na ohni, rybařilo se a děti měly spoustu vyžití na zahradě či v přírodě, trávily čas od ráda do večera venku a dostatečně se vyběhaly. Tehdy neexistovala jiná možnost, takže většinou po celé dny děti nikdo neviděl a večer je ještě rodiče museli násilím špinavé volat domů.
