Příběh čtenářky: Zemřel mi manžel. Už čtvrtý! Jsem snad prokletá?

• Foto: iStock
11. září 2017 | 06:00

Kamila je několikanásobná vdova a ve svých jednačtyřiceti přišla už o čtvrtého manžela. Lidé si na ni ukazují prstem a zdá se jim to podivné. Ona si ale neustále klade otázku: Proč si s ní osud takhle zle zahrává? Udělala snad někomu něco?

Vyrůstala jsem jako jedináček, a tak není divu, že jsem jako dospívající děvče snila o hodném manželovi a kupě dětí. Sourozence jsem velmi postrádala a těšila se, jak si jednou založím velkou rodinu. Svého prince na bílém koni jsem potkala na střední škole. Byla to krásná léta, plná romantiky a tajných schůzek v parku u dívčího internátu. Vzali jsme se hned po maturitě a plánovali společnou budoucnost.

Sehnali jsme si podnájem v garsonce a manželovi rodiče nám ke svatbě věnovali starší auto. Nic nám nechybělo, já měla slušně placenou práci u nás v městečku, manžel za prací dojížděl o pár kilometrů dál. Jenže právě to se mu stalo osudným. Za necelé tři měsíce po svatbě jsem byla vdova. Jeho auto dostalo po prudkém dešti smyk a manžel havárii nepřežil.

 

Svět se zhroutil jako domeček z karet

Po smrti manžela jsem nemohla jíst, spát, soustředit se na práci a doma na mne všechno padalo. Bylo tam jen ticho a prázdnota. Za tchánem ani tchyní jsem se svým žalem jít nemohla. Ztratili jediného syna a oba se po jeho smrti nervově zhroutili. Kamarádek jsem také moc neměla, s mužem jsme si vystačili sami.

Až jednou se ozval zvonek a za dveřmi stála moje spolužačka Alena, která se mnou seděla na základní škole v lavici. Léta jsme se neviděly. U kávy jsme probraly všechno možné od prvních lásek až po moji životní tragédii. Alena už byla rozvedená a bezdětná, ale vždycky si se vším věděla rady. „Jak chceš být dlouho sama, vždyť jsi mladá a život jde dál,“ pronesla a pokračovala v řešení mé těžké situace. „Měla bys chodit mezi lidi, někam vypadnout, abys přišla na jiné myšlenky,“ radila. „Víš co? Pojedeme spolu na výlet. Procházka přírodou ti neuškodí,“ rozhodla za mne. Moc se mi nikam nechtělo, ale Alena udělala svačinu, sbalila batoh a druhý den ráno jsme vyrazily na vlak.

 

Na smutek je nejlepší nová láska

Výlet se vydařil, počasí nám přálo a výšlap po skalním městě mne nadchnul. Alena měla pravdu, byla jsem tak utahaná, že jsem zapomněla na svoje trápení. Na zpáteční cestě jsme si s Alenou vybraly sedadla u okna proti sobě. A pak přišel ON. „Je tu volno?“ zeptal se, mile se usmál a posadil se vedle mne. Krve by se ve mně nedořezal, ten mladík vypadal jako přesná kopie mého zesnulého muže. A jak to dopadlo? Vyměnili jsme si telefonní čísla, s Milanem jsme jezdili na výlety a za rok byla svatba.

Když jsem se vdávala podruhé, věřila jsem, že se ke mně štěstí opět vrátilo. Jenže jak se říká, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Jednou k večeru za dveřmi bytu stáli dva policisté a oznámili mi zdrcující zprávu. „Je nám líto, váš manžel utrpěl v práci úraz, který nepřežil.“ Cože? Milan nepřijde domů? Už nikdy? Dopadlo to nejhůř, jak mohlo. Přišla jsem o druhého muže.

 

Léčba šokem a osudové lázně

Co jsem pak prožívala, si nikdo nedokáže představit. Tři roky jsem se potácela v depresích. Přidaly se i zdravotní komplikace. Má doktorka mi napsala lázně. Odjela jsem do Luhačovic. Večery jsem trávila procházkami v parku nebo na pokoji. Při jedné povinné procházce před spaním jsem se potkala s kuchařem, který šel domů ze směny. „Je tu moc hezky, viďte?“ snažil se zapříst rozhovor. Slušně jsem cosi odpověděla a šla si po svých. Neměla jsem náladu si s někým povídat.

Druhý den jsme se potkali znovu a mně bylo trapné před ním utíkat. Tak jsme procházku absolvovali spolu a pak další a další. Odjela jsem domů a „můj kuchaříček“ pak za mnou začal jezdit. Naše známost skončila svatbou. Můj třetí manžel se přestěhoval za mnou. Byli jsme spokojení, měli se rádi a šetřili na domek. Ale opět zasáhl nelítostný osud, po pěti letech hezkého manželství manžela postihl těžký infarkt, který nepřežil. A já opět zůstala sama.

 

Ani čtvrtý pokus nevyšel

Můj život se potom smrskl jen na práci a domov, ale bylo mně smutno. Neumím žít sama, ale hledat někoho na inzerát jsem nechtěla. Čtvrté manželství bylo takříkajíc „z rozumu“. S Alešem mě seznámila zase Alena se slovy: „Mně se moc líbí, ale vy dva se k sobě hodíte, budete si rozumět, uvidíš.“ A měla pravdu, šla nám za svědka a všichni společně jsme oslavili i desetileté výročí svatby. Manželství nám klapalo, přestože zůstalo bezdětné. A pak přišla zákeřná nemoc, která mi opět vzala manžela.

A tak se sama sebe ptám, jak mám žít s nálepkou čtyřnásobné vdovy? Copak si ještě můžu najít dalšího partnera? Co když zase zemře? Okolí na mě hledí opovržlivě, někteří lidé se mi dokonce vyhýbají. I já si někdy říkám, jestli to není ve mně, jestli skutečně nejsem prokletá.

 

Kamila (41 let), ilustrační foto


Myslíte si, že by si Kamila měla najít dalšího muže?
85,5%
14,5%
Děkujeme za Váš hlas!
296 hlasů
50 hlasů

 

 

Autor: red/aši
Diskuse ke článku
.
DesktopMobile