2°C
Začala jsem toužit po dítěti
Radim je od pohledu bohém a právě to mě na něm upoutalo. Jsem podobně rozevlátá povaha, i když on je skutečně extrém. Nicméně vždycky nás spojovalo mnohé, nejen dredy na hlavě, a já si už po několika měsících byla jistá, že je to chlap, se kterým chci zůstat napořád. Ale právě kvůli tomu, jací oba jsme, jsme nikdy o budoucnosti nemluvili. Sami jsme se smáli, že to nejkonzervativnější, co jsme spolu zvládli, bylo sestěhování do společného bytu. Jenže pak se něco změnilo. Kamarádky kolem mě se postupně vdávaly a začínaly mít děti. Jednoho dne jsem si zkrátka uvědomila, že i já toužím po rodině.
Byla jsem připravená, že on nebude připravený
Zpočátku jsem nevěděla, jak se svými pocity naložit, co Radimovi vlastně říct. Bydleli jsme spolu, ale o dětech nebo třeba svatbě jsme se nikdy nebavili. Náš plánovací horizont sahal vždy jen k nejbližší dovolené. Nakonec jsem sebrala odvahu krátce po oslavě třicátých narozenin. A tak jsem jednoho večera nad lahví vína otevřela stavidla a Radimovi se svěřila, že bych se ráda stala mámou a chtěla bych vědět, co on na to. Čekala jsem leccos. Realisticky jsem počítala i s variantou: „Ještě se na to necítím.“ Radim se na mě hodnou chvíli mlčky díval, vypadal, že nemůže najít správná slova, ale pak opravdu začal podobně. „Víš, já se úplně necítím na to, mít dítě...,“ odmlčel se a pak dodal: „Protože já už jedno mám.“
Já ti nelhal. Jen jsem nic neřekl
Teď jsem zas pěkných pár vteřin mlčela já, než ze mě vypadlo jen: „Cože?!“ Vůbec jsem to nemohla pochopit. Z Radima totiž postupně vypadlo, že má už osmiletého syna! „Takže v době, kdy jsme se seznámili, jsi měl tříleté dítě a vůbec ses nenamáhal mi to říct? Celou tu dobu jsi mi lhal?!“ křičela jsem. „Já ti nelhal, jen jsem nic neřekl. Vždyť ses nikdy neptala,“ zněla dle mého naprosto absurdní odpověď. „Jak se mám ptát na něco, o čem nevím, že existuje?“ ječela jsem. Prý mu to nepřipadalo důležité. Ten večer jsme se pohádali jako ještě nikdy. Začala jsem z něj vytahovat podrobnosti. Radimovi je třicet jako mně. Miminko přišlo neplánovaně, když mu bylo dvaadvacet. S jeho matkou to byl jen úlet, nikdy spolu nežili. Byla o deset let starší, chtěla dítě a prý na něj ušila boudu. „Nikdy po mně nic nechtěla a já, to přiznávám, jsem byl mladej a sobeckej. Nechtěl jsem si tím komplikovat život. Syna jsem párkrát viděl, vím, kde žije, jak se mu daří, ale co jsem s tebou, navštívil jsem ho jen několikrát okolo Vánoc. Občas mu koupím a pošlu dárek, ale jinak na něj nic neplatím, jeho matka to nechce.“
Copak s takovým chlapem můžu mít dítě?
Když Radim viděl mou reakci, došlo mu, že asi opravdu přestřelil. Začal tvrdit, že se taky bál mé reakce, že ho třeba jako otce od dítěte už nebudu chtít. A že když mi to neřekl hned zkraje, přišlo mu hloupé s tím přijít později. Kdybych tohle téma nenakousla já, zřejmě bych se o existenci jeho syna nikdy nedozvěděla. Teď, protože jsem pořád strašně naštvaná, kolem mě poskakuje jako pejsek a strašně se snaží. Prý si se mnou samozřejmě moc přeje mít dítě, jen ještě ne hned teď. Ale jednou určitě. Nevím, co mě štve víc. Jestli to, že mi nic neřekl, nebo to, jak se ke svému otcovství postavil, nebo to, že nechápe, že moje hodiny tikají rychleji než jeho a já na jeho „jednou“ čekat nechci. Radima opravdu miluju, vím, že s nikým si nebudu tak rozumět, ale tímhle mě zkrátka zklamal a ztratil velkou část mé důvěry. Chci s ním být dál, jen se bojím, že tohle náš vztah zkrátka nějak poznamená.
Erika, 30 let, ilustrační foto
