Mám pocit, že podoba mého životního příběhu se utvářela už před mým narozením. Oba rodiče mě nechtěli, a přesto jsem se narodila. Odmalinka veškerá jejich péče spočívala v tom, co nesmím a co musím, a ve fyzických trestech za cokoliv. Otec byl alkoholik, který bil mě i mámu. Situace se jednoho večera vyhrotila natolik, že jsem zmlácená utekla po chodbě k sousedům, aby zavolali policii. Ta otce odvedla v poutech. Tak moc jsem se snažila bránit vlastní mámu. Rodiče se potom rozvedli.

Můj nový otec

Po čase se máma znovu vdala. Její druhý manžel nepil tak často, ale byl ještě horší. Nikdy jsem nevěděla, kdy a co přijde – kdy dorazí opilý domů a obě nás zbije. Tak jsem vyrůstala ve strachu a násilí. Myslela jsem, že hůř už být nemůže. Ale to jsem se spletla. Když jsem se ve dvanácti letech začala měnit v ženu, začal mě můj otčím sexuálně obtěžovat a zneužívat.

Příběh Alice: Pila jsem litr krabicového vína denně, někdy i víc!

Začalo to nenápadně – slovními narážkami, nenápadnými, ale ze strany otčíma přesně cílenými dotyky při koupání i v běžném rodinném životě. Došlo to tak daleko, že mi vlezl do postele a nutil mě, abych strpěla své první sexuální kontakty právě s ním. Sahal mi na všechna intimní místa a tím se uspokojoval. Vyhrožoval, že to nesmím nikomu říct. Nevím, jak dlouho to máma věděla. Dodnes žiju s větou vlastní matky: „Nesmíš to nikomu říct, ani babičce, má léky na srdce a ty ji tím zabiješ!“ Tak jsem to nikomu neřekla a byla s tím sama. Po posledním incidentu, kdy mě otčím zranil a zasahovala u nás opět policie, jsem kolem svých osmnácti utekla z domu.

Přitahuju násilníky?

Vdala jsem se. Věřila jsem. Neměla jsem. Stačily necelé dva roky. Násilí ze strany manžela se stupňovalo od ponižování, zákazů a určování, s kým můžu mluvit a kudy můžu chodit z práce, až po zamykání v bytě. Poté, co mě znásilnil se slovy „já chci, je to tvoje manželská povinnost!“, a po vážném fyzickém napadení jsem od něj odešla.

Čtenářka Adéla: Vzdala jsem se dětí. Bylo to nejlepší rozhodnutí mého života

Z druhého manželství mám dvě děti, které jsou pro mě vším na světě. Bohužel podobný vzorec násilného chování se opakoval. Tehdy jsem se konečně odvážila vyhledat pomoc, kterou jsem našla v Persefoně. Dnes jsem rozvedená, pečuji o své děti a snažím se jít životem svobodně a odvážně. I přes to všechno, co mě potkalo, jsem nezanevřela na svět, na lásku ani na důvěru ve vztazích s druhými lidmi. I když je za mnou dlouhá cesta, dnes už vím, že obětí nemusím být celý život. Chtěla bych říct všem, kteří zažívají něco podobného, ať se nebojí zvednout hlavu, říct si o pomoc a hlavně ji přijmout.

Čtenářka Bára, foto: ilustrační

6 tipů, jak ušetřit na topení i tisíce ročně. Pozor na tyhle chyby!

Největší nevěrníci v Ulici: Podívejte se, kdo všechno podváděl!