2°C
Kirsty bylo pouhých devět měsíců, když jí lékaři diagnostikovali onemocnění plic. Jak rostla, nákaza střídala nákazu, a když jí bylo 25 let, plíce pracovaly jen na čtvrtinu kapacity. Pro Kirsty byla v tomto období problémem i pouhá chůze. Jediným způsobem, jak dívku zachránit, byla oboustranná transplantace plic.
„Věděla jsem, že můj čas je omezený a že se v té době žádný dárce nemusí najít,“ řekla tato dnes 32letá Skotka pro Daily Record. Její stav se postupně zhoršil natolik, že lékaři už Kirsty navrhli jediné: paliativní péči. Tedy takovou, která jí umožní důstojně a bez zbytečných bolestí zemřít. Kirsty už nebyla schopna postarat se sama o sebe. V noci musela spát s plicním ventilátorem, přes den dýchat umělý kyslík. Vyčerpávalo ji i pouhé sprchování. „Rozhodla jsem se, že si naplánuji vlastní pohřeb, aby tuhle bolestnou věc nemusela dělat má rodina,“ vypráví dívka.
Měla štěstí, že kromě rodiny jí byl po boku i přítel. Kirsty měla podle lékařů šanci tak půl na půl, že se vhodný dárce najde. A pak přišla ta skvělá zpráva: našel se! Kirsty čekal téměř devítihodinový zákrok. „Než jsem nastoupila do nemocnice, dívali jsme se s rodinou na filmy, byli jsme spolu a smáli se. Říkala jsem si, že jestli při operaci zemřu, byly naše poslední chvíle alespoň krásné,“ říká dívka.
Splněný sen
Kirsty se ale rozhodla, že svůj čas, který jí byl dán, zasvětí dobré věci. Rozhodla se pobízet společnost, aby se více věnovala problematice transplantací. V Británii totiž transplantační zákon předpokládá nesouhlas s posmrtným odběrem tkání a orgánů. Pokud tedy zemřelý za svého života nevyslovil prokazatelně souhlas s posmrtným odběrem tkání a orgánů, rozumí se, že s odběrem nesouhlasí a je nutný souhlas od příbuzných. Kirsty si přeje, aby lidé více přemýšleli o tom, koho mohou zachránit, a aby se do registru dárců zapsala většina z nich.
