2°C
Vše začalo v roce 1998, když Arunachalam Muruganantham, syn chudých tkalců z jižní Indie, zjistil, že jeho žena používá místo hygienických vložek, které si nemůže dovolit, staré hadry. Prvně ho to zjištění šokovalo, ale pak se rozhodl, že něco udělá, a začal pro ni vyrábět menstruační vložky.
Na začátku se to zdálo jako jednoduchý úkol, koupil roli vaty, nastříhal ji na kousky o stejné velikosti, jak to viděl v obchodě, a zabalil ji do bavlny. Představil své ženě tento prototyp a požádal ji, aby ho vyzkoušela. Zpětná vazba, kterou dostal, nebyla vůbec povzbudivá, jeho produkt byl k ničemu a jeho žena se raději vrátila ke starým hadrům.
Co udělal špatně? Jaký byl rozdíl mezi jeho vložkami a těmi v obchodě? Muruga začal od začátku a vyzkoušel různé materiály, ale narážel na jeden problém. Vždy musel měsíc počkat, než mohla jeho žena otestovat nový prototyp. Bylo tedy nezbytné sehnat dobrovolnice. Oslovil studentky medicíny studující na univerzitě v blízkosti jeho vesnice. Některé se do testování opravdu pustily, ale styděly se mu poskytnout zpětnou vazbu. Zoufalá situace si žádá zoufalé činy a Muruga udělal nečekaný krok – začal testovat vložky sám.
Vytvořil něco jako dělohu pomocí gumového měchýře. Naplnil ho zvířecí krví a připevnil k pasu. Hadičkou vedoucí z umělé dělohy a stlačováním měchýře simuloval menstruační proud. Jenže přišla další nepříjemnost – brzy začal zapáchat, byl celý od krve a sousedi si toho samozřejmě všimli. Okamžitě se začaly šířit zvěsti, že je buď nemocný, nebo perverzní. Jeho žena už nemohla neustálé pomluvy vydržet a odešla žít k matce.
Ani to Murugu nezastavilo. Věřil úkolu, který si vybral. Během svého výzkumu zjistil, že pouze deset až dvacet procent dívek a žen v celé Indii má přístup k pořádným hygienickým pomůckám, tedy 300 milionů jich zůstává bez nich. A statistiky mluví nekompromisně dál: jedna z pěti dívek v Indii musí nechat školy kvůli menstruaci. Najednou už to nebylo jen o pomoci jeho ženě, stala se z toho doslova mise – produkovat nízkonákladové hygienické produkty pro všechny ženy v zemi.
Jen dva roky trvalo, než se mu podařilo najít správný materiál. Vnitřek vložek je tvořen z buničiny, která pochází z celulózových vláken borové kůry. Poté ještě čtyři roky zabralo vyvinutí celého výrobního procesu. Výsledkem je snadno ovladatelný stroj na výrobu hygienických vložek. Přístroje, které se na výrobu vložek dovážejí, stojí okolo půl milionu amerických dolarů, ten Murugův pouhých 950 dolarů. Nyní si takový stroj mohou zakoupit například školy a můžou prodávat přebytky. V tomto ohledu řeší Murugův stroj hned dva problémy v jednom: jednak hygienu, jednak zaměstnanost žen na indickém venkově. Dalo by se to nazvat doslova revolucí, protože již prodal 1300 strojů ve 27 státech a začíná exportovat i za hranice Indie. Muruga je hrdinou i z toho důvodu, že odmítl nabídky velkých firem na prodej strojů. Raději je dál prodává ženským svépomocným skupinám.
