2°C
Co se dá zjistit za týden bez telefonu? Že můj budík nemá automatické odsouvání, jako má mobil, že cizí lidé vám svůj telefon nepůjčí, protože vám nevěří, a že můžete promeškat velké gesto svého milého.
Týden je krátká doba, to musím vydržet. Zůstaly mi navíc berličky v podobě Facebooku a e-mailu, kde s lidmi můžu komunikovat i nadále. Nicméně hned první den zjišťuji, že bez telefonu sedím v práci mnohem déle, než bych musela. Visím totiž na Facebooku i po pracovní době, protože si musím nutně popovídat s kamarádkou o blbostech. Za jiných okolností bych to zvládla cestou z práce.
Co když budu muset volat pomoc?
Jenže když přijdu domů a ležím sama v bytě v posteli, hlavou se mi honí myšlenky, co bych asi dělala, kdyby teď přišel zloděj. Nebo se mi něco stalo a já musela zavolat záchranku. K sousedům se nedobouchám, to už jsem zkoušela několikrát, ve všechny denní doby. No, budu spoléhat na to, že se mi nic nestane.
Budík nemá automatické odkládání
Krize ale přišla ve středu. Zaspala jsem. Budík mi sice zazvonil, ale jak jsem zvyklá otočit se na druhý bok a ještě půl hodiny spát, než se mi rozehraje buzení na telefonu, tak jsem prostě zase usnula. Ale ne na půl hodiny, nýbrž na hodinu a půl. No co, v práci mám snad dostatečně jasnou výmluvu – projekt.
Pozdním příchodem ale špatná karma středy nekončí. Večer jdu do divadla se svou mámou. Jsme domluveny, že se potkáme v 19.40 před Violou. Trochu jsem se zdržela v práci, a když jsem přilítla před divadlo v 19.42, nikde jsem ji neviděla.
Mít telefon, už jí volám, kde je. Takhle si ale zatím spřádám v hlavě plán, co budu dělat, když nepřijde. Počkám do 19.50, pak si od někoho půjčím telefon. Když nepřijde do 20.00, budu mít jistotu, že divadlo nestihneme, ale víno snad ano. Když nepřijde do 20.30, začnu se o ni bát a s flaškou vína půjdu sama domů.
Rozhlížím se kolem a jediný, kdo připadá v úvahu, je holka stejně stará jako já. Na prosbu, že nemám mobil, jestli si můžu zavolat, zmatečně brblá, že se jí zrovna vybil. Hmm, zajímavé. Naštěstí už ale v dáli vidím plápolat rudý kabát mé mámy. Že se prý zdržela na schůzce. Super, po druhém zvonění jsem v divadle ještě nebyla. Na druhou stranu – aspoň už vím, že mám o čem psát!
Čtvrteční zoufalství
Ve čtvrtek začínám být trochu zoufalá, protože si uvědomuji, jak jsem na telefonu závislá. A na zprávách na dobrou noc od mého přítele. Teď mi logicky nechodí, nějak nepochopil mé náznaky, že by bylo romantické psát si aspoň dopisy, a tak se musím smířit s tím, že spolu prohodíme občas pár slov na Facebooku, když má zrovna chvíli a sedí u počítače. Jako stará škola totiž odmítá chytré telefony, takže něco jako nonstop přihlášení na messenger u něj neexistuje. Vlastně je to šťastný člověk...
Když jsem k večeru už silně emočně nestabilní, unavená z práce a trochu nešťastná, rozčílí mě, že mu to nemůžu napsat a nepřijde mi chlácholivá odpověď. Sakra. Když jste ve vztahu tak trochu hysterka, vytočí vás pak i to, že zrovna když vy si to přejete, není on-line a neodepisuje mrknutím oka. K nepříčetnosti vás pak dovede to, že na zprávu "jak to tedy bude o víkendu?" vám přijde odpověď "nevím". I když to skutečně ještě neví.
Ještě, že jsem dáma!
Kdybych nebyla dáma, mám už v pátek samou nervozitou (a možná trochu absťákem) okousané všechny nehty. Moje hysterie samozřejmě vedla k hádce. A co horšího může být než to, když má ten druhý dostatek času na to, promyslet si odpověď? Případně ve chvíli, kdy byste si sama nejraději nafackovala, se odpojí.
V naprostém zoufalství jdu večer na víno s mámou a kamarádkou a půjčuji si od mámy telefon, abych mu mohla napsat. Že se vlastně omlouvám a že sice nevěřím na zázraky, ale že kdyby přece jen náhodou měl čas, tak aby věděl, v které nás najde restauraci. Tak – a poučení číslo jedna! Pokud budete svému milenci psát od mámy z telefonu, vždy napište, koho že je to číslo.
Vyhnete se faux pas, vaše máma totiž nemusí vědět, co by s vámi váš partner chtěl dělat... Ale abych nepředbíhala. V noci, když přijdu domů, jsem trochu zklamaná, že se neukázal. Čekala jsem ten Hollywood, kdy se objeví ve dveřích hospody se slovy na rtech, která by zněla nějak takto: "Lásko, promiň, ty už se na mě také nezlob, tak moc jsi mi chyběla, že jsem musel přijet!" To se totiž v reálném světě nestává, jen ve filmech. Tedy v případě, kdy bydlí mimo Prahu, a navíc má být tou dobou na cestě do Německa kvůli práci.
Hollywood se (ne)koná!
Jdu raději spát a doufám, že se probudím až v pondělí, abych si mohla rovnou vzít telefon. Jenže osud ke mně tak milostiv není a já se probouzím už v sobotu. Ze zvyku zapnu počítač a na messengeru na mě vyskočí desítky zpráv. Od mámy, že mi nějaký úchyl píše, že stojí u mě před barákem. Od mé kamarádky, že jí volal Tomáš, že čeká u mě před barákem a neví, jaký mám zvonek. Od Tomáše, že stojí před mým barákem a neví, jaký mám zvonek. Škoda, že to nevím ani já.
Týden klidu je pryč
V nervozitě jsem byla i po zbytek víkendu. Když jsem v sobotu večer šla na koncert švagra mého přítele, pořád jsem čekala, kdy se bude Hollywood opakovat a on najednou vejde do klubu. Byť jsem věděla, že je touhle dobou už pracovně v Německu, kde měl ale být už večer předtím – tehdy to vzal přes Prahu.
Tentokrát se žádné překvápko nekonalo, a když jsem v pondělí ráno dostala své telefony zpět, nevěděla jsem, jestli se radovat, nebo plakat. Radovala jsem se, že už zase budu na příjmu 24 hodin, a plakala jsem ze stejného důvodu. Týden, kdy nemusíte zvedat telefony, byl vlastně strašně příjemný, plný zážitků a spousty přečtených stránek v knize! Navíc mne různé situace nutily hledat jiná vyhodnocení a způsoby řešení. Nezrušila jsem za celou dobu jedinou domluvenou věc. Což, kdybych měla telefon, pravděpodobně udělám.
Další příběhy ze života si můžete přečíst v rubrice Příběhy nebo Láska a vztahy.
