Už před svatbou jsme se dohodli na úžasné rodince jako podle amerického filmu. Domek, dvě děti, kočka a pes. Měli jsme všechno kromě dětí a Petr, kterému táhlo na čtyřicet, už začínal být nervózní. A já cítila ten hrozný tlak, kterému budu muset buď podlehnout, nebo se se mnou můj muž rozvede. To mi bylo jasné. „Terko, jak dlouho chceš ještě čekat?“ ptával se Petr a já zase hledala další výmluvu a tajně užívala antikoncepci.

Když jsem zavřela oči, představovala jsem si tu hrůzu na porodním sále. Jak mě budou rozřezávat, aby se dítě dostalo ven, potom šít… A té bolesti při porodu, při které všechny ženy křičí jako pominuté. To je snad horší než středověká mučírna, byla jsem přesvědčená a vždy, když v televizi ukazovali cokoli z porodnice, musela jsem si zakrývat oči nebo rychle přepnout na jiný program. Dělalo se mi špatně, cítila jsem slabost, strašné rozčilení a někdy jsem měla pocit, že se nemůžu ani nadechnout. Porod pro mě znamenal smrt. Buď se při něm zblázním, nebo umřu, vykládala jsem kámoškám a ony se shodly, že jestli k němu mám tenhle přístup, zůstanu bezdětná a Petr si najde nějakou, která s ním ty děti ráda mít bude.

„Petře, já s tím něco udělám,“ slibovala jsem mu potom, ale vlastně jsem nevěděla co. Nakonec jsem se rozhodla, že bych možná zvládla porod císařským řezem. Jizva se sice hojí déle než poranění při přirozeném porodu, ale zase se vyhnu porodním bolestem. Jinak si to nedovedu představit. „Zajdi si k psycholožce, ta ti pomůže zvládnout ty tvoje paniky,“ podsunula mi na dalším kafi jedna z kamarádek telefon na svou známou a já začala jednat. Přece chci být máma a musím pro to něco udělat. Navíc je to všechno moje vina, že se Petr poslední dobou tváří odtažitě a chodí čím dál později z práce domů.

Příběh Marcely: Začala jsem nenávidět svoje dítě

Otěhotněla jsem do dvou měsíců. Sice jsem ze sexu neměla ten požitek, ale díky psycholožce, která mi vysvětlila, jak se nepoddávat nastupující panice, jsem to ustála. A Petr? Tak nadšeného, jako když jsem mu ukázala těhotenskou průkazku, jsem ho ještě neviděla. Nosil mě na rukou a hned na oslavu koupil našemu malému obrovského medvěda.

Pak přišly měsíce čekání… A přiznávám, že hrozného strachu. Jiné maminky si koupí knížky o porodu a připravují se na něj, a to jsem já nemohla. Vidět ty šílené obrázky, ještě bych provedla nějakou hloupost. Na předporodní průpravu jsem chodila za svou psycholožkou a pak se přihlásila na cvičení maminek. Učily jsme se i dýchat a já, i když jsem původně do mateřství šla jen za podmínky, že porodím císařským řezem, jsem se začala postupně uklidňovat. Zkusím to přirozeně, slíbila jsem nakonec, ale pak přišel den porodu a já zase zpanikařila.

„Já nechci umřít, já to nevydržím,“ držela jsem se ruky svého muže a nedovolila mu, aby se ode mě hnul na krok. Třásla jsem se jako osika a potila se hrůzou ještě dřív, než vůbec opravdový porod nastal. Nic silného na uklidnění mi dát nemohli, abych byla schopná při porodu spolupracovat, a já litovala, že jsem do toho šla. „To je všechno kvůli tobě,“ bušila jsem do Petra, ale ten mě jen silně objal a nedovolil mi pokračovat. „Nic se ti nestane, rodily miliony jiných žen a přežily, ty to přežiješ taky,“ svíral mi ruku, když se objevila černovlasá hlavička. Zavřela jsem oči a zatlačila naposledy. Amálka byla na světě a já to přežila!

Čtenářka Michaela: Vyspala jsem se s nevlastním synem

Co to je tokofobie

Chorobný strach z porodu neboli tokofobie vzniká z přemíry drastických informací o porodu a těhotenství. Nejčastěji postihuje starší vzdělané ženy – prvorodičky – nebo ty, které prodělaly těžký porod. Typickými projevy záchvatů bývá špatné dýchání, pocení, nepravidelný pulz a bušení srdce, nevolnost, zvracení a pocit nezvladatelné úzkosti. Některé ženy jsou dokonce ochotné přistoupit ke sterilizaci, jiné sice otěhotní, ale buď podstupují interrupce, nebo se snaží potrat vyvolat samy. Další skupinou jsou těhotné, které prožívají takový stres, že se u nich zvyšuje riziko předčasného porodu.