Čtenářka Jarmila: O Vánocích jsem potkala anděla! | Pro ženy | Blesk.cz

Čtenářka Jarmila: O Vánocích jsem potkala anděla!

24. prosince 2014 | 06:00

Nevěřím, že andělé vypadají jako batolata s malými křídly. Až do Vánoc před více než deseti lety jsem vlastně nevěřila ani tomu, že andělé vůbec existují. Tedy do té doby, než jsem jednoho potkala.


Bylo 23. prosince a já se vracela domů. Do města jsem vyrážela už za tmy, abych pořídila posledních pár dárků, a zpátky jsem nespěchala. Nebylo proč. Normálně nenechám vánoční nákupy na poslední chvíli, ale ten rok jsem je vybírala spíš z povinnosti než s nadšením.

Po dvanácti letech bylo moje manželství definitivně mrtvé. Věděla jsem, že můj muž má milenku, nebylo to poprvé. Už si ani nelámal hlavu s tím, aby mě přesvědčil, že byl na neplánované služební cestě nebo se zdržel v práci. Když byl doma, skoro nemluvil, a mně už to bylo jedno. Nepátrala jsem po tom, která to je tentokrát. Poprvé za celou tu dobu, kdy jsme spolu žili, jsem na něj ani v noci nečekala, nekontrolovala mu potají mobil ani jsem kvůli jeho nové aférce neplakala. Cítila jsem se jen příšerně otupělá. A tak jsem cestou domů víc než na řízení myslela na to, že mě čekají smutné Vánoce.

Rozvodu jsem se bála

Musela jsem si přiznat, že se ho bojím opustit. Když jsem si ho brala, byla jsem hodně mladá a hodně zamilovaná. Byl o víc než deset let starší než já, pracoval ve firmě svého otce a říkal, že jsem jeho víla. Já, holka z města, jsem se za ním přestěhovala dvě stě kilometrů na vesnici. Prvních pár let mi to nevadilo, i když jsem se cítila trochu osamělá – moc přátel jsem si tam nenašla. Nevadilo mi ani, že musí být vždycky po jeho. A když jsem poprvé zjistila, že si u sebe v práci začal s devatenáctiletou prodavačkou? Byla jsem nešťastná, ale on se omlouval a byl pak neuvěřitelně milý.

Proč jsem ho neopustila už tenkrát? Vlastně nevím. Děti jsme přece neměli, nebyl na ně podle něj pořád ten správný čas. Nic se od té doby nezměnilo, jen jsem byla o pár let starší, bydlela v jeho domě a na účtě měla jen pár tisíc.

Osudná jízda

Řídila jsem, hlavu jsem měla plnou nepěkných myšlenek a pak přišlo, co se asi muselo stát. Najela jsem moc rychle do zatáčky a dostala smyk. Auto se začalo sunout bokem do příkopu. V tu chvíli jsem se o sebe ani nebála, bylo mi jedno, co se stane. Naštěstí jsem to odnesla jen pořádnou ránou do kolene. Když se auto zastavilo, zjistila jsem, že sedím ve vraku uprostřed polí u málo používané silnice. Byla tma, mrzlo a auto bylo zapasované do příkopu tak důkladně, že jsem nemohla otevřít dveře. Koleno mě bolelo tak, že jsem se nemohla ani hnout. To byla pro mě poslední kapka, rozplakala jsem se. Ne ze strachu a bolesti, ale kvůli tomu, že mi to všechno v tu chvíli bylo úplně jedno.

Klepala jsem se tam zimou skoro tři hodiny. Za tu dobu projela kolem dvě auta, ale ani jedno nezastavilo, protože v dolíku pod silnicí mě zahlédnout nemohli. Když mě míjelo to druhé, došly mi slzy. Také jsem si v tu chvíli uvědomila, že se mi chce žít, a dokonce hodně. Že nechci zmrznout v příkopu u cesty, že chci další šanci. Vypadalo to ale beznadějně, tak jsem se znovu rozplakala, tentokrát ze zoufalství. V tu chvíli jsem to ucítila. Jako by mě prostoupilo teplo a s ním naděje. Najednou jsem věděla, že další auto zastaví a všechno dobře dopadne.

Strážný anděl

A pak jsem zaslechla z dálky motor náklaďáku. Auto se přehouplo přes kopec, projelo kolem mě a vypadalo to, že za chvíli zmizí opačným směrem. Ujelo ještě pár desítek metrů a já už se vzdávala naděje, když začalo prudce brzdit.
Řidič vyskočil, rozběhl se zpátky. Říkal pak, že jen koutkem oka zahlédl mihnout se něco světlého… Nedalo mu to a musel se vrátit. Chvíli nevěřil tomu, co vidí. „Co tu děláte?“ křičel na mě. „Mrznu,“ vyštěkla jsem a znovu se rozplakala.

Vytáhl moje auto z příkopu, pomohl mi ven, a když zjistil, jak moc se klepu zimou a že mi koleno nateklo pomalu na dvojnásobek normální velikosti, posadil mě k sobě do kabiny, otočil to a odvezl mě zpátky do města, do nemocnice. Čekala jsem tam na ošetření víc než hodinu a on zůstal se mnou.
Prý jsem vypadala tak hrozně smutně, že mě tam nemohl nechat samotnou. Prostě nemohl. Za tu dobu jsem mu stihla převyprávět skoro celý příběh svého manželství. Taky jsem mu řekla, že už se domů vrátit nechci, že už nemůžu.

Strávila jsem Vánoce s jeho rodinou

Posadil mě znovu do auta a odvezl mě k sobě domů, ke své rodině. Jeho děti už spaly, ale na stole zářily na adventním věnci čtyři svíčky a čekala tam na nás oba teplá večeře. „Když jsou ty Vánoce,“ pozvala mě jeho žena trochu rozpačitě ke stolu. Seděli jsme u něj dlouho do noci, nejdřív i s jeho manželkou a pak sami dva. Já mluvila, on poslouchal… Nakonec jsem u nich zůstala celé Vánoce. Můj osobní anděl na sebe vzal podobu plešatého padesátiletého chlapa s velkým pupkem, který se za mě cítil zvláštním způsobem odpovědný. „Když už jsem tě vytáhl z toho příkopu, nemohl jsem tě prostě nechat jen tak,“ řekl mi později. Překvapil tím sám sebe. Já ale pořád nemůžu zapomenout na ten zvláštní pocit, když se mě uprostřed zimy, tmy a beznaděje dotkl paprsek světla a tepla.

Čtenářka Jarmila

Autor: red