Jenže jak to tak bývá, když to člověk nejmíň čeká, přijde princ na bílém koni a začne kolem vás kroužit. Dalo mu to chvilku práci, než mě přesvědčil, ale nakonec jsem se v jednom jediném volném dni během tří měsíců uvolila ke schůzce. Byl zábavný, sečtělý a měl přehled, prostě vše co mi u mužů imponuje. Drobného narcismu jsem si samozřejmě všimla, ale dal se tolerovat.

Možná mě mělo varovat už to, že jak moje rodina, tak moji kamarádi, si k němu dlouho nemohli najít cestu. Na začátku jsem se držela zpátky a on byl po uši zamilovaný, když jsem si to povolila i já, tak u něj už to trochu opadalo. Dva první roky byly krásné a nemůžu říct, že bych jich litovala, ani těch dalších skoro čtyř. Je ale pravda, že dva poslední už to hodně skřípalo.

Když jsme se poznali, tak jsem běhala po place v restauraci a postavu jsem měla jako laňka, během několika let, jsem ale začala dělat kancelářskou, sedavou práci a trošku jsem přibrala. Hrozně mě bolelo, že mi to neustále předhazoval, přeci jen je to takové citlivé místo. Býval vždycky náladový a cokoli se mu v životě nedařilo, to si tak nějak kompenzoval na druhých a já byla samozřejmě nejblíže a po ruce. Nikdy jsem nevěděla, co ho vytočí a on vyskočí jak čertík z krabičky.

Říkala jsem si, že jinak máme pěkný vztah, nikdy mezi námi nebylo dlouho dusno, protože chtěl, abychom si to hned všechno vyříkali. Každý vztah má svá pro a proti, to si člověk nevybere, myslela jsem si a byla jsem přesvědčená, že je mužem, se kterým si dovedu představit budoucnost. Ovšem potom začali nějaké finanční trable, já jsem netušila, jak hrozné to je než mi řekl, že už rok není zaplacený nájem a že jestliže okamžitě nedáme dohromady sto tisíc, budeme na ulici. Tak jsem si samozřejmě vzala půjčku, všechny půjčky se nakonec vyšplhaly až přes čtvrt milionu.

Finální kapkou, která totálně ukončila náš vztah, byl telefonát od jisté paní, která mi sdělila, že má s mým přítelem dvouměsíční dítě, že jí neplatí alimenty, a že ho dá k soudu a myslí si, že bych to měla vědět. Upadla mi čelist až na podlahu, nebyla jsem schopná slov, a když jsem se ho na to zeptala, řekl mi: „Promiň, zmizím ti ze života.“ Po šesti letech vztahu! Jediné co mi zbylo na krku, jsou dluhy za věci, které mi nikdy nepatřily a již pátý rok po rozchodu, každý měsíc proklínám svou hloupost a naivitu. Holt, život někdy uděluje lekce, tak snad se z toho pro příště ponaučím.

Samozřejmě, že už pět let mi slibuje, že mi dlužnou částku vrátí, odpustila jsem mu sto tisíc, ale sto padesát jsem po něm chtěla vrátit. Za pět let jsem viděla tisícovku, ze které si ještě pětistovku půjčil.