2°C
Petra se s Karlem seznámila, když jí bylo 17 let. Jemu bylo tři roky více a byla to láska jako trám. Hned spolu začali žít a vypadalo to jako pohádková idylka. Jezdili spolu na dovolené, užívali si života a Petra už v duchu plánovala svatbu, psa a děti. Jenže Karel se k žádosti o ruku jaksi neměl.
Po třech letech jsem ho požádala o ruku
Byla jsem do Karla zamilovaná až po uši. Byl krásný snědý, vysoký typ, za kterým se ženy otáčejí na ulici, a já jsem byla pyšná, že patří zrovna ke mně. Dva roky byl náš vztah doslova pohádka, milovali jsme se skoro denně, jezdili jsme spolu za zábavou a všechno bylo perfektní. V té době jsem si začala v mysli spřádat naši svatbu, přesně jsem věděla, co budu mít na sobě, jak budu mít učesané vlasy a dokonce jsem si už představovala i naše děti.
Den, kdy jsem ho požádala o ruku, byl takovým rozcestím našeho vztahu, na kterém jsme se každý vydali jiným směrem. On si připadal mladý na to, aby se usadil, chtěl se bavit, dopřávat si s kamarády a mít své vlastní zájmy, zatímco ode mě očekával, že budu obstarávat domácí pohodu. Já jsem naproti tomu začala toužit po rodině, vztahu posvěceném před oltářem a věrnosti až za hrob. Čím více jsem se ale snažila navodit onu domácí pohodu a zázemí pro to, aby se rád vracel domů a uvědomil si, že si mě chce vzít, tím více on nabýval dojmu, že takhle je to v pořádku a oba jsme spokojení.
Uvědomila jsem si, že v tomhle vztahu mě nic dalšího nečeká, ale nedokázala jsem se rozhodnout co dělat. A tak jsem se zaměřila na kariéru. Přestala jsem doma vyvářet a dělat servis a naopak jsem spoustu času trávila v práci. A přesně to byla chvíle, kdy si Karel uvědomil, že to není ono. Já byla v práci, on doma hrál videohry a nebyl si schopen ani uvařit. Začali jsme se potkávat jen večer a sem tam o víkendech, míjeli jsme se v názorech i přáních a přestali jsme jeden po druhém toužit. Když už to trvalo 3 roky, rozhodla jsem se, že si promluvíme. Mluvili jsme o tom, kam náš vztah spěje, ale ani jeden z nás nedokázal vyslovit nahlas slovo rozchod, a tak jsme to nechali být. Ještě dalších 7 let jsme spolu žili jako spolubydlící. Seděli jsme vedle sebe na gauči, na klíně notebook a každý si dělal to své. Nepovídali jsme si, nesmáli jsme se a naše komunikace se omezila jen na hovor o tom, co bude k večeři, co dávají v televizi, kdy se vrátím z práce a pak na větu „dobrou noc“.
Celé ty roky, dlouhých 10 let jsem si říkala, že se s ním nemůžu rozejít, že už jsme spolu tak dlouho, že by to nebylo fér. Přemýšlela jsem o tom, co by dělal, kdybych ho opustila, že by si ani neuměl uvařit a vyžehlit košili. I Karel nad tím samým přemýšlel, i když možná kratší dobu než já. Ani jeden z nás zkrátka nechtěl tomu druhému ublížit, nenašli jsme si nikoho jiného, jen jsme vedle sebe tiše trpěli. Po deseti letech mi jednoho dne Karel zavolal do práce a oznámil mi, že se stěhuje do jiného města, že dostal nabídku na práci a využije ji. Když jsem přišla domů, měl sbaleno, předal mi klíče od bytu a řekl jen „Měj se Péťo“. Jakmile zabouchl dveře, ulevilo se mi, jako by mi ze srdce spadl kámen. Viděli jsme se ještě asi dvakrát, když si přišel pro zbytek věcí a když jsme si děli náš společný majetek, ale bylo to, jako bychom byli dva cizí lidé, žádné emoce nebo lítost, zkrátka už jsme si neměli co říci.
