2°C
Když jsme se Pavlem v roce 1984 potkali, bylo mi devatenáct a učila jsem se na kuchařku. On byl třiadvacetiletý pilot, který se zrovna vrátil ze světa. Naprosto mě uchvátil - pohledný, inteligentní a s úžasným smyslem pro humor. Jenže… Náš vztah začal mít brzy po svatbě jednu zásadní trhlinu…
Neměl kde brát lásku
Pavlovi rodiče se rozvedli, když mu byly tři roky. V sedmi letech ho poslali do internátní školy. I to byl důvod, že moc neuměl projevovat emoce. Mně se ale snažil dvořit a byl pozorný, takže si mě brzy získal. O rok později mě požádal o ruku. Řekla jsem ano, přesvědčená, že ho donutím být aspoň o trochu emotivnější. Když jsme se v červnu 1986 vzali, cítila jsem se jako ve snu. Pavel byl pracovně přeložený do Hongkongu, a protože nás tamní život okouzlil, rozhodli jsme se tam zůstat. Rekvalifi koval se na burzovního makléře a já začala pracovat pro magazín o jídle. V květnu 1991 se narodila naše první dcera Anna, v roce 1993 pak Pavlína, a já se stala mámou na plný úvazek. V té době už začaly vystupovat na povrch první problémy.
Manželství
Autor: Shutterstock.com
Jasně, na první pohled se zdálo, že mám úžasný život s přitažlivým a milujícím manželem a dvěma milovanými holčičkami. Ve skutečnosti jsem se ale cítila zoufale osamělá. S Pavlem jsme si nikdy moc nepovídali, já si toho ale nevšímala, protože jsem byla hodně zaneprázdněná a měla jsem pořád co na práci. Když jsme šli o víkendu někam na procházku, já si hrála ála s děvčaty, zatímco on četl nějaké knihy o byznysu. by Když jsem si postěžovala, řekl jen: „Buď jen ráda, že můžu být s vámi...“ Nepřetržitě se dožadovat trž dožuj o jeho pozornosti pro mě bylo ponižující, lo í a tak jsem to vzdala.
Láskabývá někdy dost zvláštní.
Autor: Shutterstock.com
A pak se to stalo. V roce 1995, dva roky po narození Pavly, jsem potkala Štěpána. Byl tak jiný! Úplný Pavlův protipól. Sdíleli jsme spolu své nejniternější pocity a myšlenky - naslouchal mi takovým způsobem, jakým Pavel nikdy. „Jsem do tebe zamilovaná,“ řekla jsem jednou Štěpánovi spontánně. Jeho obličej se rozzářil: „Já do tebe taky!“ Cítila jsem ale strach a vinu. Opravdu bych dokázala ukončit manželství a riskovat, že tím ublížím holkám?
Nakonec jsem všechno Pavlovi přiznala. Čekala jsem, že bude v šoku a bude chtít, abych se se Štěpánem už nikdy nesetkala. Místo toho jenom odvrátil zrak od novin a klidně se zeptal: „Spala jsi s ním?“ Teď jsem byla v šoku já! Náš manželský slib jsem brala až tak vážně, že jsem Štěpána dokonce ani nepolíbila! „Samozřejmě že ne,“ odpověděla jsem. „No a kde je tedy problém?“ zeptal se. Tím, jak se Pavel odmalička bál projevovat emoce, netušil, jak má na tuto situaci zareagovat. Tehdy jsem to ale vnímala tak, že mu na mně vůbec nezáleží.
Manželství
Autor: Shutterstock.com
To, co bylo ze začátku jen můj dojem, se ale stalo realitou… Jednou se pár našich přátel zastavilo na návštěvu a konverzace se stočila ke vztahům. „A proč vlastně miluješ Evu?“ zeptal se známý Pavla. Ten se na chvilku zamyslel. „Miluju třeba to, jak rozumí vaření,“ odpověděl. Poté, co jsem viděla ohromené výrazy přátel, jsem si nebyla jistá, jestli jsem schopná v tomhle manželství ještě vůbec pokračovat. Náš vztah postrádal lásku! Nebylo to nic víc než jen „práce“. Den potom jsem se rozhodla napsat dopis svého života. „Milý Pavle,“ začala jsem. „Sdílím s tebou postel, nakupuju, vařím, starám se o to, aby byl náš domov čistý a tvé oblečení bez skvrn. Poslouchám tě, když mi vyprávíš, co všechno jsi zažil v práci. Organizuju výlety pro naši rodinu. Starám se o tvé děti, všude je vozím, čtu jim knížky před spaním a hraju si s nimi. Na oplátku bych chtěla mít třeba pěkné auto, roční permanentku do fitcentra, svou kreditní kartu a především: TVOJI LÁSKU.“ Dopis jsem zakončila tím, že Pavlovi dávám šest měsíců na to, aby změnil své chování, jinak od něj odejdu. Položila jsem mu ho na polštář a přála si jediné - aby mu konečně došlo, jak moc jsem nešťastná.
Láska
Autor: Shutterstock.com
Pavel přišel večer domů jako obvykle a šel se převléknout do ložnice. Když konečně vyšel z pokoje, v jeho očích se leskly slzy. Klekl si na koleno jako při žádosti o ruku. „Strašně moc tě miluju, neměl jsem ani tušení, že jsi takhle nešťastná. Dej mi, prosím, ještě jednu šanci.“ Nemohla jsem uvěřit vlastním uším! Políbili jsme se a promluvili si tak, jako nikdy předtím. Byl to zlomový moment. Pavel teď říká, že když četl můj dopis, uvědomil si, jak moc mě miluje. Rozhodli jsme se navštívit i manželskou poradnu, on se naučil mi víc naslouchat a být otevřenější, zatímco já se smířila s tím, že on kvůli svému dětství nikdy nebude snadno projevovat city.
Sice to nebylo lehké, ale můj dopis, který si mimochodem můj muž stále schovává, má za následek to, že jsme nedávno oslavili už 26. výročí svatby. K našim dcerám přibyly další tři děti, dva kluci a holčička. Dnes pracuji jako učitelka vaření a svou práci miluji. Jsem šťastná, že má „práce“ manželky je už na celý život. Konečně cítím, že mě můj muž miluje a potřebuje! Třesu se při pomyšlení, že jsem všechno, co mezi námi bylo, skoro zahodila!
