Příběh čtenářky Kateřiny: Neumírej, čekáme dítě! | Pro ženy | Blesk.cz

Příběh čtenářky Kateřiny: Neumírej, čekáme dítě!

9. ledna 2014 | 07:00

Když jsem Martina našla pod schody před naším bytem, s hlavou od krve, byla jsem v šoku. Co se stalo? Upadl? Někdo ho napadl? Od chvíle, kdy Kateřinin manžel utrpěl těžké poškození mozku, se jejich životy změnily.

Hned od našeho prvního setkání jsme byli nerozdělitelní. V prosinci 2004 mě požádal o ruku a já neváhala. O čtyři měsíce později jsem otěhotněla. V září 2005 jsme se vzali a cítili, že máme všechno před sebou. Martinovi bylo 28, mně 32 let. Jen o šest týdnů později jsem ho ale našla ležet pod schody a naše idylka skončila.

Tragický pád

Vypadalo to, jako by přepadl přes zábradlí a spadl asi pět metrů dolů. V okamžiku, kdy jsem vytáčela číslo záchranky, jsem sama sebe ujišťovala: "Má jen bouli, určitě bude v pořádku!" Sanitka přijela po pár minutách. Ani jsem nevolala jeho rodičům, přesvědčená, že bude všechno zase jako předtím a zasmějeme se jen tomu, jaký je nešika. Jenže v nemocnici mě doktorova diagnóza zmrazila: „Váš manžel utrpěl vážné zranění mozku a potřebuje ihned operaci.“ Proč se to stalo zrovna nám? Seděla jsem v nemocnici s vědomím, že otec mého dítěte se možná už nikdy neprobere…

Bylo to všechno tak nefér!

Připadala jsem si jako v nějakém dramatickém filmu. Jen nejasně jsem si uvědomovala, že je to skutečnost. Vůbec jsem nevnímala svět, když jsem doktorům podepisovala svolení k operaci. Trvala přes čtyři hodiny a Martin po ní zůstal v umělém spánku. Přestože jsem byla obklopená rodinou, nikdy jsem se necítila tak osaměle.

...

Matka mě odvezla domů pro nějaké oblečení. „Odpočiň si trochu, mysli na dítě,“ říkala mi, ale jediné, co jsem v tu chvíli chtěla, bylo sedět u manželova lůžka. „Musí se vzbudit, prostě musí,“ řekla jsem jí. Jeho zdravotní stav se ale nelepšil.

Matka šla se mnou na pravidelnou kontrolu dítěte. Při vyšetření ultrazvukem mi to připadalo nefér, to Martin měl být se mnou a vidět naše děťátko! V těch zoufalých dnech jsem se snažila být pozitivní a trávila hodiny v nemocnici u jeho postele. Držela jsem ho za ruku a mluvila na něj. Vyprávěla jsem mu, jak se těším na miminko, a přesvědčovala ho, že se musí uzdravit, že bez něj nemůžu žít. Téměř jsem se od něho nehnula. Tak moc jsem chtěla, aby se probral.

Pátý den po nehodě, právě když jsem ho zase držela za ruku a vyprávěla mu příhody, které jsme společně zažili, pohnul rukou. Jen malinko, vlastně jsem to spíš cítila než viděla. O týden později se lékaři rozhodli, že je na tom Martin tak dobře, že už ho můžou probudit. Když se probral, neměl tušení, kde je, a vůbec si nevybavoval, co se stalo. Volal dokola moje jméno: „Káťo, Káťo,“ ale byl velmi dezorientovaný. Někdy se zdálo, že si všechno uvědomuje, ale pak znovu upadl do letargie. Byl zmatený, nedokázal mluvit, nedovedl bez doprovodu chodit.  Byla to hrůza, ale já děkovala Bohu za to, že si pamatuje mě i to, že čekám naše dítě.

Těhotenství


Starý Martin byl pryč

O deset dní později pustili Martina domů. „Fungoval“ normálně, ale měla jsem obavy, co bude dál. Zranění mozku není jako zlomená noha, netušila jsem, co můžu čekat. Jak si poradíme? Zatímco jeho fyzické problémy - roztřesená řeč, těžké balancování a potíže ovládat správně ruce -se brzy srovnaly, ty emocionální přetrvávaly.

Starý společenský Martin byl pryč a místo něj jsem měla vedle sebe někoho téměř cizího. Ztratil veškerou svou jistotu a ani nebyl schopný vyjít sám z domu, všeho se bál. Nikdo si nedovede představit, co jsem zažívala. Nemohla jsem ho nechat o samotě, musela jsem mu obstarat pečovatele, který se o něj staral, kdykoliv jsem potřebovala opustit byt. A přitom jsem stále musela pracovat, protože bylo třeba platit účty.

Nikdy si nebudeme jistí

Až v roce 2006, po narození našeho syna, se začal Martin trochu uklidňovat. Pár měsíců bylo všechno normální, sedávali jsme na gauči, hráli si s malým, vypadal, že je v pohodě. Ale když se vrátil do práce, jeho úzkosti se vrátily. Neuměl se vyrovnat s hektickým a uspěchaným prostředím, ve kterém byl dřív jako ryba ve vodě. Začal být agresivní a hádal se kvůli maličkostem. „Tyhle lidi nesnáším,“ říkal, když jsme byli třeba na nákupu.

...

Nenávistný tón v jeho hlasu mě zarážel. Vždycky byl tak mírumilovný a společenský. Teď ho rozčilovalo i sledování zpráv. Tou dobou jsem se občas zavřela do koupelny, abych to vydržela. Nejhorší bylo, že jsem si připadala, že žiju s cizincem. Byli jsme mladí, v manželství teprve rok - měli jsme prožívat líbánky, ale místo toho jsem musela snášet výkyvy jeho nálad. Cítila jsem se špatně a věděla jsem, že tohle bez pomoci nezvládneme. „Martine, mám tě moc ráda, ale nemůžeme takhle dál,“ řekla jsem jednou v noci. „Já vím, to si nezasloužíš,“ odpověděl.

V září 2006 jsme navštívili poradnu, v níž se specializují na pacienty po úrazu mozku. Vysvětlili nám, jaké trauma může nastat, vyslechli naše problémy a pomohli nám se s důsledky pádu vyrovnat. Potkali jsme tam další lidi s podobným osudem, kteří měli dokonce mnohem horší problémy. Když jsem v dubnu 2008 porodila dceru Eriku, měl Martin velkou radost. Je sice pořád úzkostlivý a málo tolerantní, ale jak čas běží, cítím zlepšení. Jen už se asi nikdy nedozvíme, co se tenkrát doopravdy stalo. Doktoři nevěděli, jestli krvácení do mozku způsobil pád, anebo nejdřív začalo krvácení do mozku a až následně spadl Martin ze schodů. On sám se mi za to všechno pořád omlouvá, ale byla bych ráda, kdyby věděl, že nemusí. Nic z toho nebyla jeho chyba a žádný z nás se na to nemohl připravit. Všechno mohlo dopadnout daleko hůř. Dnes jsem šťastná, že mám skvělého manžela a dvě nádherné děti a že jsme dostali druhou šanci.

Autor: red