"Během svého pobytu v nemocnici jsem pila jen jednu sklenici vody před spaním a nejedla nic kromě pár kuliček hrášku. Pořád jsem chtěla cvičit, často jsem třeba až dvacet tři hodin v kuse alespoň seděla, abych spálila nějaké kalorie. Sestry mě hlídaly, abych neskákala a neztratila už ani deko. To by mě totiž zabilo," vzpomíná na své nejhorší období Jo.
Už od jedenácti let trpěla úzkostmi, pronásledoval jí panický strach. Odtud už byl jen krůček k mentální anorexii, která se u ní rozvinula. Do půl roku skončila v hrozném stavu nemocnici. Lékaři jí nedávali moc šancí, byli přesvědčeni, že déle než osmačtyřicet hodin nepřežije.
Z nemocnice se nakonec dostala, ale s anorexií bojovala dalších pět let. "Byla jsem ve škole, když jsem najednou začala pociťovat závratě a spolužáci křičeli že modrám. Bála jsem se, že umřu ve spánku a strašně jsem si přála, abych mohla říct mámě: 'Slibuju, že hned zítra se najím a napiju,' - ale ta nemoc mě natolik ovládala, že jsem toho nebyla schopna," říká mladá žena.Jo se rozhodla s poruchou příjmu potravy bojovat. "Zlom pro mě nastal v moment, kdy mi bylo sedmnáct. Po setkání s přáteli jsem si najednou uvědomila, že už nechci jen trávit svůj čas po nemocnicích," svěřila se Jo, která tenkrát začala pracovat v McDonaldu.
Díky Zohebovi tak anorexii porazila, po sedmi měsících spolu začali bydlet a teď spolu mají dvě děti - Amelii (1) a Zaki (2). A to i přes to, že jí lékaři tvrdili, že kvůli poškozeným orgánům nikdy neotěhotní. Zázraky se zkrátka stávají...