Děsivá zpověď anorektičky: Až na smrtelné posteli mi došlo, že chci žít! | Pro ženy | Blesk.cz

Děsivá zpověď anorektičky: Až na smrtelné posteli mi došlo, že chci žít!

17. října 2013 | 06:00

V deseti letech vážila pouhých devatenáct kilogramů, v šestnácti neuvěřitelných pětadvacet. Srdce jí selhávalo, tělo začalo vypovídat službu. Anna McVicar (22) utekla hrobníkovi z lopaty doslova za pět minut dvanáct. Teď chce mladé dívky varovat před děsivými následky anorexie.

"Když se teď dívám na ty fotky říkám si: 'To nemůže být já.' Ale tenkrát jsem si při pohledu na své tělo v zrcadle myslela: 'Jsem tlustá koule. Musím ještě alespoň nějaké to kilo zhubnout.'," vzpomíná Anna.

Do deseti let byla šťastnou holčičkou, která milovala tanec a jízdu na kole a neřešila svůj vzhled ani váhu. Zlom nastal v moment, kdy jí čekal přestup na střední školu. Začala trpět záchvaty úzkosti, propadala panice, chtělo se jí pořád zvracet. Proto přestala jíst.

"Začala jsem vynechávat jídlo. Rychle jsem hubla, ale pořád jsem se cítila tlustá. K snídani jsem snědla půl celozrnné sušenky, obědy ve škole jsem vyhazovala. Jedla jsem méně a méně pokaždé, když mi rodiče naservírovali večeři," dodává.

Anne začala být posedlá počítáním kalorií, hubnutím a cvičením. Ve dvanácti letech poprvé zkolabovala a musela strávit několik týdnů v nemocnici. Ve čtrnácti letech vážila pouhých pětadvacet kilo, což je průměrná hmotnost devítiletého dítěte.

Následovala další osmiměsíční hospitalizace na psychiatrii. Kalorie do jejího vyzáblého těla proudily sondou, ale i tu Anne propíchla, aby nepřibírala. Ve sprchovém koutu tajně skákala nahoru a dolů, během noci udělala i 3000 sklapovaček.

"Rodiče byli něšťastní. Jsem jedináček, a to vše zřejmě ještě zhoršilo. Procházeli si se mnou peklem. Jen jsem ale nechápala, když mi říkali, že budu muset přibrat na váze, jinak zemřu. Myslela jsem, že jsem v pořádku," říká Anna.

V šestnácti letech nakonec skončila na soukromé klinice. Po dobu čtyř týdnů nesnědla jediné sousto, přežívala jen na vodě, přesto v sobě dokázala najít energii na to, aby byla až šest hodin denně na nohou.

Jenže jednoho dne tělo vypovědělo službu. Přišel kolaps. Anne v bezvědomí strávila dvacet minut. Když přišla k sobě, ležela v nemocničním pokoji a zdálky slyšela lékaže, jak němomu říká, že tohle už zřejmě nepřežije.

V ten okamžik si najednou uvědomila, že takhle nechce umřít. Cesta to byla dlouhá, ale nakonec se jí podařilo naučit se polykat malá sousta a začít se stravovat téměř normálně. Teď váží sedmapadesát kilogramů a začíná zase žít.

Našla si přítele, věnuje se zumbě, začala zpívat v kapele. Její sebevědomí je konečně tam, kde by mělo být. Anne se naučila vážit si sama sebe a rozhodla se sdílet své otřesné zážitky, aby ostatní dívky varovala před děsivými následky anorexie.