3°C
Jako mladá jsem měla hodně známostí, ale většina mých vztahů ztroskotala na tom, že se partner nechtěl vázat. Když jsem se ve třiceti vymanila z dalšího nepovedeného soužití s někým, kdo měl ve vztahu pocit jako klaustrofobik ve výtahu, řekla jsem si dost. Místo toho, abych si hledala životního partnera, rozhodla jsem se, že si budu užívat. V té době jsem potkala Patrika.
Byl to pohledný muž, který měl doma ženu, ale jak sám říkal, cítil se s ní svázaný a pociťoval onen klaustrofobní pocit nesvobody. Zato se mnou se cítil skvěle. Obdivoval na mě, že jsem nekomplikovaná, nic neřeším a také to, jak se o sebe starám a že nikdy nejsem neupravená. Byla to pravda, trávila jsem před schůzkou celé hodiny v koupelně a depilovala, co se dalo, natírala se vonnými oleji a s natáčkami pobíhala po bytě už od rána. Všeho všudy jsme se během půl roku viděli asi desetkrát, to mi ale stačilo, abych se toho o mužích dost naučila a mohla své poznatky praktikovat dál.
Pan Božský se jmenoval Samuel a po krátké známosti je už dlouhých 12 let mým manželem a otcem našich třech dětí. Přestože jsem sama měla vztah se ženatým mužem, nikdy by mě nenapadlo, že jedním z těch nevěrníků bude i můj muž a že i moje manželství bude v ohrožení. Jak šeredně jsem se mýlila.
Devět dní před Vánocemi 2011 přišel manžel domů, bezmyšlenkovitě snědl večeři a pak se na mě podíval pohledem, který mě doteď mrazí. S kamennou tváří se mi přiznal, že měl tři roky poměr s jinou ženou, ale že už je to pryč. Pamatuji si, že se pak rozplakal a řekl mi, že je mu to hrozně líto, že mě nikdy nechtěl opustit, že miluje mě i naše děti, ale zkrátka si nemohl pomoci. Nazval svou nevěru velkou chybou a sliboval, že už se to nikdy nestane. V té chvíli jsem se cítila zraněná, zlomené srdce mi bušilo a vlastně jsem nechápala, co mi to manžel povídá.
Nechápala jsem, jak je to možné, naše manželství bylo pořád skvělé, milovali jsme se i několikrát týdně, každý pátek jsme spolu chodili na večeře a ani naše komunikace za těch 12 let neuvázla na bodu mrazu složenek, nákupů a zdravotních problémů. Přišlo to jako blesk z čistého nebe a pro mě to byl opravdu šok. Ten večer jsem ale manžela nevyhodila a neudělala jsem to ani žádný následující den.
Nedokážu popsat, co jsem v průběhu následujících týdnů a měsíců cítila. Protože jsem věděla, že nemám sílu udělat žádné závažné rozhodnutí, ať už opustit manžela nebo mu naopak odpustit, stále jsme spolu bydleli, ale dohodli jsme se, že nebudeme sdílet ložnici a intimní život. Potřebovala jsem přemýšlet a dělala jsem to opravdu usilovně. Nemohla jsem jíst ani spát a několikrát jsem dospěla i k myšlenkám na sebevraždu, dokonce jsem se uchýlila jako nějaký teenager k sebepoškozování, ale myšlenka na naše děti mě vždy vytáhla z úplného dna.
Trvalo mi skoro rok, než jsem si rozmyslela, co chci vlastně udělat s naším manželstvím. Teprve v tu dobu jsem si dokázala před Samuela sednout, podívat se mu do očí a říct mu, že to tedy zkusíme překonat. Dohodli jsme se, že budeme chodit na manželskou terapii, vyměníme nábytek, protože se nemohu vrátit do manželské postele, ve které mě podváděl a on už se nesmí nikdy ani podívat na jinou ženu.
Musím přiznat, že pro mě bylo velmi bolestivé probírat před psycholožkou útrapy našeho manželství a rozebírat důvody, proč měl Samuel dlouhodobý sexuální poměr s jinou ženou. Na terapiích jsme se ale naučili, že nesmíme myslet jen na svoji vlastní nespokojenost, ale více se zaměřovat jeden na druhého. Že máme odložit stranou náš hněv a naslouchat tomu druhému, co doopravdy říká. A také to, že spolu musíme trávit více času, než jen večer v posteli a jednou týdně na večeři.
Je příliš brzy na to, abych věděla, jestli zvládnu zapomenout. Když přijdu z práce, vždy se nenápadně podívám směrem do ložnice, jestli je ustláno tak, jak to dělám já, nakouknu do koupelny a čichám k manželovým košilím, zda neucítím závan ženského parfému. Někdy se během sexu s manželem rozpláču, protože mě napadne, jestli takhle hladil i ji, jestli měla větší prsa a menší zadek. Přemýšlím, v jakých hotelích se milovali a jestli se vydávali za manžele nebo si třeba měnili jména. V takové chvíli mě Samuel obejme a nic neříká, ví totiž, že není co říci.
Snažím se s podezíravostí pracovat a třeba o ní s manželem i mluvit, ale nejde to hned. Naše manželství ale nabírá nový směr a mi jej poháníme společně, zdá se mi, že táhneme za jeden provaz a doufám, že manžel už nikdy z cesty nesejde.
