2°C
V poslední době mám dost času přemýšlet o svém životě. Je zvláštní, že každá žena potká miliony mužů, ale jen jeden je ten pravý – ten osudový, kterého nadevše miluje a se kterým chce být už navždy. Ne každá si však dokáže lásku a pěkný vztah udržet a ztráta milovaného člověka pak ovlivní zbytek jejího života, tak, jako to bylo u mě.
Co si vzpomínám, musím přiznat, že celý můj život vlastně ovlivňovala a řídila moje maminka. Byla hodná, ale vždy musela mít poslední slovo. Otec to dlouho nevydržel a odešel k jiné ženě. Maminku to hodně zasáhlo, ani ve snu ji nenapadlo, že by ji mohl opustit. Za trest mu tedy bránila, aby se se mnou stýkal. Otec neprotestoval a zůstaly jsme jen samy dvě. Maminka se na mě upnula a další vztahy s muži nevyhledávala, žila jen pro mě a mé úspěchy. Já jsem ji měla ráda a ve všem ji poslouchala.
Ve skutečnosti mi vůbec nic nescházelo, poskakovala okolo mě jako kolem princezny a neustále mě chválila. Byla na mě hrdá, všude pyšně prohlašovala: „Naše Jituška nemusí nikam spěchat, ta si může chlapce vybírat, je mladá, krásná a s její vysokou školou ji budou všichni muži ležet u nohou.“ Byla to pravda, měla jsem dobré zaměstnání, skvělou kamarádku Janu a chlapi se o mě předháněli.
Přebírala jsem a ž jsem přebrala
S Janou jsme si užívaly svobody a volnosti, nad muži ohrnovaly nos a dělaly si z nich jen legraci. Moc se nám takový život líbil - žádné závazky, ani starosti. Jen jsme cestovaly, chodily tančit a užívaly si života plnými doušky.
Roky nám skvěle a spokojeně ubíhaly. Zatímco skoro všechny mé spolužačky už vozily kočárky a staraly se o děti, já jsem pořád žila s maminkou. Cítila jsem se nezávislá, volná a u mužů jsem byla žádaná. Moje maminka měla samozřejmě na každého potencionálního zetě vysoké nároky, na všech našla nějaké chyby, asi se bála, že by zůstala sama, a tak mi každého nápadníka nakonec rozmluvila.
Pak ale do mého života vstoupil ON – a já se bezhlavě zamilovala. Libor byl dokonalý – přitahoval mě jako magnet. Byla jsem štěstím bez sebe, toužila jsem, abychom spolu zůstali už napořád. Po čase jsem však zjistila, že je ženatý, a to mě rozhodilo. Vnímala jsem to jako zradu, nebyla jsem zvyklá se s někým dělit a nechtělo se mi čekat, až se rozvede.
Srdce mě táhlo k Liborovi, ale rozum a maminka říkaly NE. Náš vztah začal skřípat - přišly hádky, výčitky. Nedokázala jsem být s ním, ani bez něho. V zoufalství jsem se rozhodla náš vztah ukončit. Dost jsem se trápila, ale moje hrdost mi to nedovolila dát najevo. Myslela jsem si: „Přijdou další muži, já si přece můžu ještě pořád vybírat.“ Tehdy jsem však netušila, jak moc tento rozchod ovlivní můj život. Nenapadlo mě, že už nebudu moci mít ráda jiné muže, protože je stále budu srovnávat s Liborem, a tudíž žádný neobstojí…
Zůstala jsem sama
Můj princ na bílém koni odjel a já zůstala sama, opuštěná. Roky utíkaly jako splašené a my s Janou začaly pociťovat, že naše biologické hodiny přímo bijí na poplach. Jana strašně toužila po dítěti, a proto se v 35 letech rozhodla, že se stane, i když to v té době nebylo příliš lichotivé, svobodnou matkou. Navzdory tomu, že svého syna vychovávala sama za pomoci rodičů, byla šťastná a spokojená. Jenže mně se titul svobodné matky nezamlouval, takhle jsem si to totiž nepředstavovala. Nakonec to byla maminka, kdo mě přemlouval. Prosila, abych si dítě také pořídila. Nejdříve se to nedařilo, a pak už bylo příliš pozdě.
V životě jsem udělala spoustu špatných rozhodnutí a mám pocit, že jsem ho promarnila. Jenže čas se nedá vrátit zpět. Teď už také vím, že mládí a krása jsou pomíjivé a zbude už jen samota a stáří, a to nejsou dobré kamarádky…
