Zlá nehoda

Když bylo malému Lukášovi devět let, jeho rodiče měli smrtelnou dopravní nehodu. Chlapec zůstal úplně sám, měl jen babičku z matčiny strany, paní Martinu. V době neštěstí jí bylo 55 let, byla zdravá a vnuka si vzala do výchovy. Klučina se sice ze smrti rodičů dlouho vzpamatovával, ale babiččina láska a péče jej z otřesu pomalu dostávala. Neštěstí ale neměl být konec.

Diagnóza: rakovina

Po dvou letech, kdy se paní Martina starala o Lukáše jak nejlépe uměla, objevily se u ní zdravotní problémy: začalo jí velmi často bolet břicho, přestalo ji chutnat jíst. Dlouho otálela, ale nakonec zašla k doktorovi.  Po různých vyšetřeních si vyslechla strašný ortel: rakovina tenkého střeva, metastázy v celém těle, možnost operace nulová. Lékaři jí navíc otevřeně řekli, že maximální doba jejího přežití je tak půl roku, a to ještě v lepším případě.

Nevzdám to

Paní Martina byla vždy energická žena, a jak sama říká, ze staré školy, kdy se s ní život nemazlil. Zatímco jiného by možná podobná zpráva úplně odrovnala, ona se rozhodla jít na to jinak. Řekla si, že doktoři jsou taky jen lidi, že se možná spletli. I když jí sice bylo stále velmi špatně, odmítla chemoterapii, ozařování a další onkologickou léčbu. Doktor jen nevěřícně poslouchal, jak mu starší drobná žena říká, že mu sice děkuje za snahu, ale že se s nemocí rozhodla zatočit sama, protože má na starosti malého vnuka, který ji potřebuje, takže umřít jednoduše nemůže a basta.

Boj bez léčby i léků

Lékař se s paní Martinou přesto dohodl, že se mu za nějaký čas přijde ukázat, a kdyby bylo nejhůř, bude brát alespoň silné léky proti bolesti. Souhlasila, ale zároveň řekla, že to určitě zvládne i bez toho. Odešla domů a začala bojovat přesně tak, jak si předsevzala. Nejenže vychovávala vnuka, který jí dělal radost dobrými výsledky ve škole a ve sportu, ale našla si jako přivýdělek k důchodu i práci uklízečky v mateřské škole. Nikdo z jejího okolí nevěděl, jak těžce je nemocná, nedávala na sobě nic znát. Byla sice jako věchýtek a nejhorší bolesti ji zastihovaly v noci, ale nebrala žádné léky. Říkala, že bolest je podle ní stav mysli, svým slovům věřila, a s nemocí se dál prala jako lev.

Zázrak? Těžko říct

Léta utíkala, půl roku, který paní Martině lékaři předpovídali, už dávno uplynul a ona byla stále na živu. Bolesti sice mívala, ale její stav se začal malinko zlepšovat. Postupně, krok za krokem, měnila i svůj chudý jídelníček a její tělo neprotestovalo. Lukáš dospěl, odmaturoval a dostal se na vysokou školu. V den, kdy přišlo oznámení o jeho přijetí, se paní Martina objednala na kontrolu do nemocnice. A doktoři, sešlo se jich u ní celé konsilium, nevěřili vlastním očím. Nádor zmizel, po metastázách ani stopy. I podrobná vyšetření prokázala, že babička Martina je z rakoviny venku. „Vím o podobných případech jen z doslechu. Ale tohohle případu už nikdy nebudu na medicínu pohlížet stejnýma očima. Asi nikdy nebudeme umět vysvětlit, jak je možné, že se i takovéhle věci můžou stát. Ovšem, díky za ně,“ řekl jeden z onkologů.

Dobrý konec

Od příběhu i jeho dobrého konce uplynulo už dalších šest let. Paní Martina má sice revma a klouby ji prý bolí jako čert, ale jinak je zdravá a těší se z první pravnučky. Před lety si řekla, že tu hnusnou potvoru rakovinu zažene do kouta a taky se jí to povedlo. A pak, že se zázraky nedějí...