Sobota 19. září 2020
Svátek slaví Zita, zítra Oleg
Polojasno 20°C

Syn je autista: Dala jsem ho do ústavu a udělala si nové dítě

14. února 2013 | 07:00

Většina matek si myslí, že by to nikdy v životě neudělala.  Gemma patřila mezi ně, ale bezvýchodná situace ji donutila vzdát se svého syna a to ji bude strašit po zbytek života.

„Jak letěl hrníček přes pokoj a roztřísknul se o zeď, něco ve mně přeskočilo. Zvedla jsem telefon a vytočila číslo, které jsem si myslela, že nikdy nevytočím. Byl to hovor, který je proti mateřskému instinktu a zlomil mi už tak pošramocené srdce. Znamenal, že se vzdávám svého malého chlapce...navždy...,“ svěřuje se neštastná Gemma, matka tří dětí.

Snili jsme o založení rodiny

S manželem Petem jsme vždy snili o založení rodiny, a i když jsme měli málo peněz, touha po potomkovi byla tak silná, že se nám v září 1995 narodil syn Niall. Jakmile jsem spatřila jeho modré oči a blonďaté vlásky, zamilovala jsem si ho. Pete byl úžasný otec, dokonce mu dělalo radost měnit synovi plínky nebo sterilizovat kojenecké lahvičky. Niall byl narozdíl od dětí našich přátel nenáročný, nevyžadoval plnou pozornost a skoro neplakal, což mi jiné matky záviděly.

Náš syn je autista

Přestože jsem synovi pravidelně četla pohádky, byl jeho slovník velmi omezený a ve dvou letech říkal pouze „máma“ a „táta“. Začala jsem s ním tedy chodit na hodiny mluvení, ale nepomáhalo to. Brzy se objevily další a mnohem vážnější problémy. Niall neustále olizoval věci, podlahu, zdi i boty. Byl schopný rovnat si svá autíčka do řady klidně i pět hodin, nebylo možné vzít ho ven a trávit čas s jinými lidmi, takže jsem přišla o přátele a izolovala se. Vzala jsem ho na nespočet testů a v listopadu 1998 jsme se dozvěděli šokující diagnózu, náš syn je autista. Nikdy nebude samostatný a zůstane uvězněný v mysli batolete.

Budoucnost se mi rozplynula

Byli jsme s manželem na dně a vše se ještě zhoršilo, když jsme zjistili, že jsem těhotná. Měla jsem příšerný strach, že i druhé dítě bude mít stejný zdravotní stav jako Niall, ale v roce 1999 se nám narodil zdravý chlapeček Callum. Situace se ještě zhoršila, když Niall začal ubližovat svému malému bratrovi, mlátil mě i sebe, bouchal dveřmi a strhával závěsy. V tu dobu přestal dokonce mluvit a vydával jen zvuky. Opět se začal počůrávat a plenky jsem mu musela měnit někdy i pětkrát za noc.

Něco se ve mě zlomilo

V roce 2003 se ve mně něco pohnulo a já zavolala Sociální službu. Křičela jsem na ně, že si Nialla musí odvést a pohrozila jsem jim, že pokud to neudělají, neručím za svoje činy. Přijeli a když jsem mu dávala pusu na rozloučenou, připadala jsem si jako nejhorší osoba na světě. Cítila jsem se hrozně a nikdo mě nemohl soudit tak tvrdě, jako já samu sebe. Naštěstí mojí přátelé mi byli oporou a podporovali moje rozhodnutí, zdálo se jim asi rozumné. Všechno to, co se stalo, natolik rozbouralo naše manželství, že nakonec skončilo rozvodem.

Našla jsem nové štěstí

O rok později jsem potkala Charlieho a cítila jsem se s ním po dlouhé době opět šťastná. Vzali jsme se a máme spolu syna. Niallovi je nyní sedmnáct, ale jeho chování je stále nepředvídatelné, často má návaly vzteku, které se projevují velmi násilně. Neustále přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby se narodil zdravý, určitě by byl úspěšný student a třeba by měl i přítelkyni. Doma o něm mluvíme velmi často, myslím na něj každý den, ale snažím se si odpustit, že jsem se ho vzdala.

Čtyři v tom: Proč musí Lucie svítit svíčkami?