Čtvrtek 24. září 2020
Svátek slaví Jaromír, zítra Zlata
Oblačno, déšť 22°C

Příběh čtenářky: Chci utéct před sebou i celý světem…

13. srpna 2012 | 05:00

Iveta prožívá své nejčernější životní období. Je vážně nemocná, nemůže najít práci a s celou rodinou řeší finanční problémy. I proto musela vyhledat pomoc psychologů…

Jsem vdaná 24 let. Mám dvě dcery (16 a 23) a téměř čtyřletého vnoučka. Před 14 lety mi jeden jarní večer změnil život… Mé tehdy ještě malé dcery spaly, manžel byl v zaměstnání. Udělalo se mi najednou hrozně zle. Stačila jsem ještě doběhnout k sousedům, kteří mi pomohli. Sesypala jsem se k zemi, točil se se mnou celý svět. Probrala jsem se až v nemocnici. Závěr lékařů: srdeční kolaps. Od chvíle, co jsem se vrátila domů, se všechno změnilo. Často je mi zle, omdlévám, a nejkrutější jsou rána. Moje rodina mě od té doby stále hlídá, už kvůli dětem, a já se bojím chodit někam sama. Stalo se mi i to, že jsem zkolabovala na procházce se psem. Lidé kolem mě jen chodili a dívali se – možná jsem vypadala jako opilá (i když nepiju), nevím. Dodnes netuším, jak se mi povedlo dojít domů. Přidaly se i další nepříjemné bolestivé zdravotní problémy...

Znám víc smutku než radosti

Snažila jsem se několikrát nastoupit do zaměstnání, ale vždy to skončilo tím, že jsem se sesypala. Život mi k mému zdravotnímu stavu přinášel další a další rány. Pět let jsem v částečném invalidním důchodu. Cítím se tak sama... Před 13 lety jsem začala navštěvovat psychiatra a už pátý rok chodím k psychologovi. Nevěděla jsem prostě, jak dál. Jen jsem ležela a chřadla. Teď jsem na tom po psychické stránce o trochu lépe, i když se často stále cítím zoufalá a zbytečná. Moje manželství je v troskách. Manžel by chtěl, abych byla zdravá, chodila do práce a vydělávala. Jenže najít práci je pro mě nepředstavitelné.

Za těch čtrnáct let, co marodím, jsem poznala více smutku, bolesti a lží než radosti a štěstí.

Toužím pohladit delfína…

Minulý rok začal tím, že manžel přišel o práci. Bydlíme v podnájmu a naše finanční situace byla dost zlá. V březnu nastoupil do nového zaměstnání, prvního září ho ale odvezli přímo z pracoviště do nemocnice – zhroutil se z celkového vyčerpání. Na konci září odvezli do nemocnice i mou mladší dceru, v říjnu operovali manžela, na vánoční svátky odvezla pohotovost v bolestech také mého tatínka, v lednu byla v nemocnici starší dcera s vnukem a mezitím mi znovu odvezli do špitálu tatínka, kterého teď čeká těžká operace. Nemám přítelkyni, nemůžu si s nikým popovídat, poradit se. Moc bych si chtěla najít práci z domova – vyzkoušela jsem snad všechno, ale nedaří se mi nic najít. Chtěla bych vzít svou rodinu jednou k moři, ještě jsme spolu nikde nebyli. Můj sen je pohladit si delfína. Nemám už na nic sílu, stále pláču. Bydlíme v podnájmu a majitelka nás kvůli dluhu za jeden měsíční nájem chce vystěhovat. Bojíme se, že skončíme na ulici. Kéž bych mohla pracovat, vydělávat peníze, být rodině více užitečná! Jsem na sebe rozzlobená, někdy se i nenávidím. Bojím se každého nového dne.

Čtenářka Iveta

Autor: dit, Kema