Dokázala jsem hodiny a hodiny prosedět u filmů a knih, které mi nedávaly žádné odpovědi, naopak se mi díky nim v hlavě rojila spousta otázek. Jak jsem dospívala, život mi postupně tyhle „nesmysly“ vyplavil z hlavy. Starost o manžela a rodinu mi nakonec úplně sebrala chuť řešit záhady kolem sebe. Jedno období jsem zrovna čekala druhé dítě a k tomu končila vysokou školu. Takže si asi každá z vás dokáže představit, jak stresující chvíle jsem prožívala.

Muž se mi sice snažil pomáhat, seč mu síly stačily, ale i na něm bylo vidět, že má práce nad hlavu. Strach z budoucnosti se u mě projevoval nervozitou, nesoustředěností, a hlavně nespavostí. A když už se mi podařilo usnout, zdály se mi strašidelné, katastrofické příběhy. Jednu noc to byl opravdu hodně znepokojivý sen. Všechno vypadalo tak neuvěřitelně reálně. Moje oblečení, pocit, že spěchám, okolí…

Zlobila jsem se na svoje velké břicho, které mi překáželo v tom, abych se pohybovala rychleji. Když jsem se udýchaná zastavila na chodníku a čekala, až se na semaforu objeví zelená, nerozhlédla jsem se vpravo vlevo, jak mám běžně ve zvyku, a hned, jak naskočila, vkročila jsem na přechod. A to byla chyba!

Přijíždějící auto mě nabralo v plné rychlostí a já jsem ho doslova přeletěla. Ze všech stran ke mně doléhalo sborové: „Jsi mrtvá, jsi mrtvá!“

Vzbudila jsem se hrůzou zpocená a uplakaná. Dlouho jsem nemohla na tuhle noční můru zapomenout. Naštěstí se to časem srovnalo. Uběhlo pár měsíců a moje bříško se zvětšovalo. Porod se blížil. Jednou jsem měla jít jako obyčejně vyzvednout syna ze školky. Jenže jsem nějak zapomněla na čas, poklízela jsem byt, a když jsem zvedla oči k hodinám, zhrozila jsem se. Bylo mi jasné, že do školky nestihnu dojet před jejím zavřením.

Rychle jsem na sebe hodila oblečení a utíkala na autobus. Ten měl ke vší smůle ještě deset minut zpoždění. Byla jsem pěkně nervózní. Vystoupila jsem na zastávce a u silnice čekala, až na semaforu naskočí zelená... Tohle jsem přece už zažila! Začala jsem zmateně listovat v paměti. A najednou se staly dvě věci najednou. Naskočila zelená a mně v mysli vytanul dávný sen.

Místo toho, abych bezmyšlenkovitě vkročila do vozovky jako pán vedle mě, pořádně jsem se rozhlédla. Uviděla jsem nebrzdící auto a zůstala stát. Pán se mu sotva stačil vyhnout. Bylo mi jasné, že já bych se svým břichem uskočit nestihla. Muž hrozil na ujíždějícího řidiče a peprně mu nadával. V tu chvíli mi došlo, že sen mně a mému dítěti zachránil život.

Čtenářka Pavlína