Ten osudný den si pamatuji zřetelně i po těch sedmi letech. Dopoledne jsem šla nakoupit a něco si vyřídit do města. To, co následovalo, se mi neříká moc snadno... Zkrátka najednou jsem ucítila exkrementy na nohou i kalhotách. Absolutně jsem nic necítila, nedostala jsem prostě žádné „varování“. To, že jsem v ten okamžik už měla rakovinou silně narušenou páteř, jsem však ještě netušila.

Problém s citlivostí svěračů se objevil během půl roku ještě dvakrát, než jsem se rozhodla zajít k lékaři. Vyšetření nedopadlo dobře a s podezřením na leukémii mě poslali do nemocnice! Opět mi intuice říkala, že se o leukémii nejedná. Nejsem odborník, ale nechápala jsem, proč by mě z nemoci krve tak ukrutně bolela záda!

 Pět minut po dvanácté

Dcera, která v té době žila v Praze, mi pravidelně volala a zajímala se o můj stav. Nemohla jsem jí přiznat příčinu svých potíží, nikdo nic nevěděl. Rozčilovala se, proč se prý moje léčba táhne tak dlouho, a navíc bez úspěchu, chtěla mluvit s mými ošetřujícími lékaři, kteří si mě mezi sebou předávali jako horkou bramboru. Nakonec mi po nějaké době zavolala: že prý musím přijet do Prahy, protože našla někoho, kdo mi skutečně může pomoct. Onkoložka mi hned při první návštěvě vyhodila moje lékařské spisy do koše a oznámila mi, že jsem nepřišla za pět minut dvanáct, ale pět minut po dvanácté.

Po sérii vyšetření jsem se nakonec dozvěděla konečnou diagnózu: Non Hodgkinův lymfom, nádorové onemocnění mízních uzlin. V podstatě jsem měla rakovinou doslova prožranou páteř. Následovala silná léčba chemoterapií, kterých jsem prodělala celkem devět.

 Léčbu jsem chtěla odmítnout hned po první chemoterapii

Netušila jsem, jak chemoterapie s člověkem dokáže zamávat. I proto jsem odmítla zůstat po první dávce v nemocnici. Dcera mi nabídla, že můžu po dobu léčby bydlet u ní a jejího přítele. V nemocnici mě vybavili lékem Prednisonem. První noc byla opravdu šílená! Šok byl pro tělo tak obrovský, že se začalo bránit– chtělo dávku chemoterapie prostě vyloučit. Vzpomínám, jak jsem v naprostém šoku stála v noci u postele a křičela, že končím. Z vedlejšího pokoje přiběhla dcera. Když mě viděla, musela se asi hodně přemáhat... Střídavě jsem zvracela a opět nebyla schopná udržet stolici, takže jsem v naprostém transu putovala rovnou do vany, kde mě dcera osprchovala, uklidnila a uložila zpátky do postele. Zvracela jsem pak ještě jednou ráno, ale to už mi bylo daleko líp. Je mým dnes už veřejným tajemstvím, že jsem lék Prednison přestala užívat. Sice jsem po chemoterapiích zvracela, ale tak zle, jako tu první noc, mi už nebylo.

 Nepříliš vzorná pacientka

Po třetí chemoterapii jsem usilovala o to, abych mohla absolvovat zbytek léčby ve svém rodném městě na Moravě. I když moje lékařka zpočátku protestovala a pohrozila mi, že se coby pacient nechovám zrovna vzorně, nakonec s převozem souhlasila. Prostě jsem ji přesvědčila, že větší psychickou pohodu budu mít doma.

Z původně naplánovaných osmnácti ozáření jsem nakonec absolvovala jen dvanáct. Ničila mě totiž mnohem víc než celé chemoterapie. Po každém jsem byla tak vyčerpaná, že jsem neměla sílu ani sedět. A tak sjem podepsala revers. Vím, že by mě za to lékaři asi nepochválili, a i doktorka, které jsem to do Prahy poslušně volala, mi znovu pěkně vyhubovala.

 Sama sobě lékařkou

Léčba, byť nedokončená, zabrala a můj stav se výrazně zlepšil. Když jsem jela do Prahy na kontrolu a lékařka se mě ptala, jak zvládám celodenní ležení a zda mě nějak výrazně nebolí oslabená páteř, pochlubila jsem se jí umytými okny a čerstvě zasazenou zeleninou na zahradě. „Já, a ležet? Toho jsem si užila už dost při léčbě,“ šokovala jsem ji. Z Prahy jsem odjížděla s příjemnými zprávami, tedy že jsem se vyléčila, i když není vyloučené, že může kdykoli dojít k recidivě.

Krůček od smrti

Dcera, která mě doprovázela, byla dojatá, a když jsme jednou takhle už po tom všem seděly na naší terase, dlouze se na mě dívala a pak se zeptala: "Mami, víš, jaké jsi měla šance, že přežiješ? Tipovala jsem 70 %. "Čtyři procenta, mami...", vyrazila mi dech. Na začátku mé léčby totiž doktoři dceři volali z nemocnice, zda pro mě uvažuje o nějakém hospici, že jsem beznadějný případ… O tomhle všem jsem nic netušila a přiznám se, že mě to sebralo. S dcerou jsme si pak spolu poplakaly štěstím nad tím, že jsem svoji nemoc zvládla.