Seriál Blesk.cz - Zpověď Františky: Kdo všechno z nás je v klubu anorektiků? | Pro ženy | Blesk.cz

Seriál Blesk.cz - Zpověď Františky: Kdo všechno z nás je v klubu anorektiků?

24. října 2011 | 05:00

Přemluvila jsem svou známou, abych pod podmínkou anonymity otiskla její životní story, která vyšla pod titulkem Příběh úspěšné anorektičky. Vzbudila spoustu čtenářských ohlasů, jež mě vyprovokovaly k doznání, že i já jsem mentální anorektička.

Téměř denně se cpu s velkými výčitkami a když je mi těsná sukně, závalec přes ní přeteče, šílím. Je to normální? Asi bych ve svých devětapadesáti letech šílet neměla. Měřím sto šedesát centimetrů a vážím čtyřicet pět kilogramů. Je to trapné, řekne si nejspíš řada čtenářů.

Františka Čížková
A taky je mi známé, že od jistých let se člověk musí rozhodnout, zda bude díky tukovým polštářům vypnutý anebo se stane seschlým ramínkem na šaty. Jisté je, že štíhlá postava nahrává vizuální noblese. Ví to návrháři, vím to já, Zkrátka neodiskutovatelný fakt. Hezká teorie, otřesná praxe.

Jistá elegance, kterou subtilní, pružná a nejlépe vysoká figura v sobě má, je také důvod, proč si módní průmysl žádá hubené, pro leckoho až vychrtlé modelky. I když nařčení, že tím podporuje nárůst anorexie a bulimie, tvrdě popírá. Namítá, že takové tělo mají některé ženy od přírody. Poukazuje na pohyb, racionální výživu.

Má jistě pravdu, ale ve skutečnosti málokterá kráska předpisových, v běžném životě i při zdravém stravováních nereálných měr a kil, bez problémů dosáhne. Výsledkem je celoživotní omezování se v jídle. Období hladovek, tvrdých, zdraví leckdy poškozujících diet. Zneužívání projímadel. Ti tvrdší si strčí prst do krku a blaženě snězenou krmi vydáví. Nebo pravidelně šňupou kokain či levnější pervitin. Tyhle drogy dají zesláblému tělu pocit energie a zaženou hlad. Chuť na jídlo.

Všichni, kteří něco z toho dělají, vědí, že se chovají nenormálně. I v bizarním světě showbyznysu. Stydí se za to a své šílené praktiky úzkostně tají. Ocitli se, aniž by věděli jak, v začarovaném kruhu, z nějž těžko bez pomoci vystoupit.

O tom, jak je snadné se do onoho prokletého kolotoče sebepoškozování dostat, píše i čtenářka pod nickem agus: „Zpověď úspěšné anorektičky je smutný příklad, jak si člověk neváží zdraví, ale spousta věcí z něj je pravda. Já sama si vydělávám jako příležitostná modelka a pokud má člověk pouhé dvě, tři kila navíc, tak nemá šanci. Sama ulítávám na projímadlech poslední půl rok a váha šla docela dolů - tedy pokud si ještě navíc hlídám příjem potravy...

Chodím dvakrát, třikrát v týdnu cvičit. Jím hodně zdravě, malé porce a stejně jsem nemohla váhu dostat dolů. Podle mě nějaké zdravé stravování, pohyb a podobné kecy jsou blbost, protože nejlepší je prostě nežrat skoro nic. Je to smutné, že se lidi takhle trápí, ale pokud už člověk neví jak dostat kila dolů,tak může takto dopadnout. Sama se řítím do podobné záhuby, ale zatím nevím, jak jinak se kil zbavit...“

Zoufalství mužů, žen i dětí

Stavět štěstí na hmotnosti těla, kráse vůbec, je značně úchylné. A také všichni víme, že dokonalá postava a líbezná, leč bezduchá tvář nestačí. Že mnohem větší váhu má charisma. Kouzlo a síla osobnosti člověka. Ale i charismatičtí lidé často svůj vzhled nešťastně konfrontují s nastaveným ideálem fyzického půvabu.

Záměrně nemluvím jen o ženách, protože mentální anorexie se týká i mužů a dospívajících dětí. V okruhu lidí, s nimiž se stýkám, je spousta chlápků, jež pravidelně chodí na liposukci břicha, stehen, zadku. Mají dny, kdy téměř nejí a pak si večer na uvolnění dají víno, panáka. Poté zplení půlku lednice. Druhý den zase začnou hladovět. Jak říkám, věčný kolotoč.

Františka Čížková
Jeden z mých důvěrných přátel, úspěšný, nadstandardně vydělávající padesátník, má minimálně dvakrát denně depku, když se na svou postavu podívá. Vnímá se jako tlustý, i když měří přes sto osmdesát centimetrů a má konfekční velikost padesát dva. Šílí z jemného břicha, které se mu pod těsným trikem rýsuje. I on je schopný celý den nejíst a pak se nesmyslně narvat. S pocitem blaženosti, jenž vystřídá znechucení nad vlastní slabostí.

Opravdu by byl omyl myslet si, že porucha příjmu potravy je výsadou ženské populace. Trpí jí i muži, jejichž počet se zvyšuje. A bohužel i dospívající dívenky ovlivněné okolním světem. To je alarmující. Jsou masírované showbyznysem, médii, reklamou. Módním průmyslem. Začíná to už u nereálných křivek panenky Barbie, jež se pro holčičky stala vzorem pohádkového půvabu.

„Neštěstí je, že i má čtrnáctiletá dcera při výšce 173 cm s váhou 48 kg dokáže objevit v dámském oddělení kalhoty, které by si přála, ale nezapne je!!! Potom přestává večeřet a tvrdí, že je tlustá. Jaké mám mít argumenty, abych jí vysvětlila že není,“ píše další účastnice internetové diskuze.

Proč se trápíme?

I já se věčně zabývám svou váhou, špeky, závalci. Věčně si vyčítám, proč jsem jedla, když jsem hlad neměla. Počítám kalorie a už dávno jsem si zvykla jíst jídla bez příloh. Pečivem se krmím s pocitem hříchu, i když čerstvý chléb s máslem miluji. Své váze, domnělé tloušťce (já jsem o ní přesvědčená) věnuji spoustu zbytečné energie. Vím to. Do jednadvaceti let jsem nic takového neřešila. A pak mi můj druhý exmanžel řekl, že jsem tlustá (měla jsem 42 kg). Říkal mi to celých devatenáct let našeho soužití. Jak se praví, narval mi klín do hlavy, který tam zůstal, i když jsem se s ním rozvedla.

Klín mentální anorexie má v hlavě i většina mých kamarádek, a je úplně jedno proč. Spouštěcí mechanismy vedoucí k poruše příjmu potravy jsou všelijaké. Také je dobré podotknout, že zdaleka ne všichni mentální anorektici jsou hubení. Řada žen, jež touto poruchou trpí, mají nadváhu. Za pilulky na hubnutí, nejrůznější diety včetně liposukcí utrácí nesmyslné prachy bez trvalého účinku. Známé jo-jo efekty...

A zdaleka ne všichni sáhnou k laxativům či násilnému zvracení. Jsou příčetní, zdraví, ale přesto psychicky trpí. Kvalitu života si ničí mindráky ovlivňujícími jejich chování, sebevědomí. Recept, jak z pekla ven, je jednoduchý: Přijměte své tělo a mějte jej rádi. Jen to sakra dokázat.

Je to bezmoc

Františka Čížková
Na závěr výstižný příspěvek ze čtenářské diskuze pod nickem ivein: „Všichni odsuzují holky, co se dobrovolně daly na cestu anorexie a bulimie. Po pravdě říkám, že jim rozumím. Stačí se rozhlédnout kolem sebe. Otevřu noviny a co nevidím? Ta či ona herečka přibrala pět kilo. Fuj. Otřesné. Kdo je ta tlustá dáma, třískají titulky do očí. Přitom ona kráska přibrala při výšce 170 cm z velikosti 34 na 36.

Zapnu televizi a co nevidím? Reklamu s nadšenými ženami, které dokud nezačaly jíst pilulky na hubnutí a nesrazily váhu na velikost 34, byly zoufalé - bez chlapa, přátel, práce. Zhubly a jako mávnutím proutku se staly šťastné. Mají hromadu přátel, skvělý job a budou se vdávat.

Trendy věci se vyrábí jen v malých velikostech 34,36, občas i 38. Ale 40???? To nikdy! A pokud ano, dají vám na kalhoty aspoň o dvě čísla menší pásek. Sama bojuji celý život s nadváhou a jsem srozuměná s faktem, že prostě nikdy nebudu štíhlá. Ale i přes mou smířenost, se chci zahrabat do země, když potřebuji sehnat na sebe něco hezkého ve velikosti 44. Osobně si myslím, že dokud se nezmění vnímání společnosti, lidí s mentální anorexií bude přibývat jako hub po dešti. Kdo z vás někdy kamarádce řekl: „Ty jsi přibrala? Tobě to ale sluší!"

Ptejte se na otázky související s anorexií, poruchami příjmu potravy a výživou obecně. V úterý v 11 hodin vám na ně odpoví výživový odborník RNDr. Petr Fořt.