Seriál Blesk.cz - Zpověď úspěšné anorektičky (36): Projímadla beru ráno a večer | Pro ženy | Blesk.cz

Seriál Blesk.cz - Zpověď úspěšné anorektičky (36): Projímadla beru ráno a večer

18. října 2011 | 04:57

Poruchami příjmu potravy netrpí jen mladé dívky, nebo modelky, které se chtějí v branži co nejdéle udržet. Mimo jiné o tom svědčí i vyprávění šestatřicetileté bývalé tanečnice Jany.

„Anorexie je životní styl a rozhodně není fenoménem současnosti, jak se často s oblibou píše v novinách. Ženy chtějí být štíhlé od šedesátých let, kdy přišly do módy tvary hubené modelky Twigy, která dosavadní ideál krásy a lepé křivky popřela,“ tvrdí anorektička Jana, která přišla na svět až v roce 1975 a její názory na poruchu příjmu potravy se mohou jevit jako značně kontroverzní.

Ale to neznamená, že by neměly zaznít v boji proti anorexii a bulimii, jejichž nebezpečí se ve vlnách připomíná, ale ve výsledku se v podstatě nic neděje. A dít nebude, pokud bude super štíhlé tělo považováno za snový, ve skutečnosti mnohdy nesplnitelný ideál krásy ve službách módního průmyslu.

Proč to divadlo?

„Dodnes je Twigy vzorem. Tím myslím štíhlou, pro řadu lidí vychrtlou postavu. Takhle je představa půvabu furt nastavená. Podívej se na módní časopisy, soutěže Miss a porovnej si to s holkama na ulici, v metru. Je to prostě meta a pak je tady realita. Abys dosáhla mety, musíš něco udělat,“ říká Jana,

Baletka
která už hezkých pár let netancuje a dělá filmovou produkční.

„Moje devětapadesátiletá máma je anorektička, já jsem anorektička, spousta mých kamarádek jsou mentální anorektičky. Nad každým jídlem mají výčitky, trápí se nad každým přibraným dekem. Nenávidí se za to, že jsou tlusté, i když se ostatním vypasené nezdají. Neříkám, že je to super, je to velký psycho, ale není to žádná novinka. Jen se o anorexii dřív nepsalo. Teď se o ní už nějakou dobu veřejně mluví. A vždycky, když nějaká modelka zkolabuje, na vyčerpání organismu shodou dalších jiných okolností zemře, se kolem tragické události udělá humbuk. Jeho mediální bublina za chvilku splaskne a jede se dál,“ tvrdí Jana, která při výšce sto sedmdesát devět centimetrů váží padesát kilogramů…

Měla být baletka

Jana pochází z dobré středostavovské rodiny. Její matka je obvodní lékařka, otec bývalý muzikant – rocker, který po listopadu 89 začal podnikat. V dobách, kdy profesionálně hrál, byl ženě dost nevěrný. A ona si to vysvětlila tím, že je tlustá. A muzikantské Lidušky jsou mladší, hubenější... Alespoň takové teorii věřila a on ji v dojmu utvrzoval. Držela tedy nesmyslné diety a když se nějaký taťkův úlet provalil, tak se z beznaděje cpala. Stálé jo-jo efekty…

„Moje máma stále řešila linii. Nepochopila, že táta vůči ní má mindrák a na tomhle ji dostává. Mě v jídle nikdy neomezovala a i za komunistů jsme doma vařili racionálně. Její věčně řešení váhy mi přišlo normální a hlavně já od čtyř let dělala balet, kde se kila také počítají. Stejně jako v gymnastice. Byl to velký dril, odříkání, Vyroste z tebe anorektička, ani nevíš jak.“

Jana ve třinácti odjela do USA, kde studovala na New York City Balletu. Doma při tom stihla udělat gymnázium a přesídlila do Londýna na alternativní taneční scénu slavného choreografa Nurajeva. „Příliš jsem vyrostla, zmohutněla, na klasiku jsem v podstatě byla nepoužitelná, říká. U Nurajeva měli exoti šanci. Ale i tak jsem se musela hlídat, i když jsem dřela. Navíc jsem si přivydělávala jako modelka.“

Jana v Londýně s tancem i modelingem skončila v pětadvaceti. Už jsem měla tohohle života dost a hlavně si uvědomila, že nikdy hvězdou nebudu.“ Souhrou náhod se po návratu do Prahy dostala k filmu, vypracovala se na produkční. A i když nemusí, štíhlou figuru řeší dál za pomocí praktik osvojených ve světě modelingu i baletu. Přestože se ostatním zdá až vychrtlá.

Ve jménu ideálu destrukce

Jana většinou jí nízkokalorická jídla, která vyhání z těla mega dávkami laxativ. Provází je úporné křeče a věčný stres, kdy a kde ji průjem zastihne. „Beru si projímadla navečer, abych se vyprázdnila v noci, ale někdy se to zpozdí. Lítám až ráno, kdy už mám jít ven. Občas jsou jízdy v autě šílené. Někdy trapně odcházím každých deset minut z jednání několikrát za sebou. Ale to se děje výjimečně. Nejradši mám dny volna, kdy jsem doma. To si vezmu jednu dávku ráno a druhou večer,“ přiznává anorektička.

Občas na ni přijde období nezadržitelné chuti k jídlu, potřeby se cpát. To pak narve lednici a pochoutky si užívá. Ale vychutná je pouze na patře a na jazyku. Většinu soust pak vyplivne: „Já vím, že je to úchylný, ale je to lepší, než se jídlem narvat a pak si strčit prst do krku. To bych nikdy nedokázala, bulimie mi přijde nechutná. Navíc si násilným zvracením prý poškozuješ mozek. Je to pro něj šok. Aspoň jsem to někde slyšela….“ Kokain také odmítá: „Utrácet za něj mi přijde nesmyslný, i když v jistý společnosti ti ho sami nabídnou. Závislosti na drogách se bojím. Vím, že řada modelek koks bere, protože nemají pocit hladu a ještě se cítí plné energie. Takže značka ideál.

Hubená rovná se šťastná?

Jana je bezdětná, svobodná a stálého partnera nemá. Žije ve sterilním, v duchu hi-tech minimalismu zařízeném bytě s perským kocourem a saharským chrtem. Je zajímavá, originálně a draze oblečená. V práci úspěšná. Působí příjemně suverénně. Miluje víno a její neřestí je kouření. Moderní emancipovaná žena podobající se těm v Sexu ve městě... Kdo by řekl, čím si léta prochází?

Zeptala jsem se Jany, proč nesmyslně řeší každé sousto, proč každý den zažívá bolestivý průjem, proč se trestá za to, že jí. Proč kalorie nespálí cvičením. Deptá se fyzicky i psychicky. V noci se pořádně nevyspí? Má snad dojem, že hubené mají u mužů větší šanci? Mučí se kvůli iluzornímu panu Božskému?

A ona odpověděla: „Být hubená se mi líbí, ze závalců mám mindráky. Když jsem podle svých představ štíhlá, tak jsem spokojená, šťastnější, suverénnější. Což se odráží v práci, v jednání s lidmi, v reakcích na muže. Cvičení nenávidím od doby, co jsem přestala s baletem. Miluju dlouhé procházky, ale těmi se moc kalorií nespálí. Tohle je můj životní styl. Jednou ročně chodím na prohlídku, rozbor krve. Jsem zdravá, tak jaképak huntování? Mně by psychicky ničilo, kdybych byla tlustá. S chlapem nebo bez chlapa.“

Co k takovému vysvětlení dodat? Anorektičky jistě pochopí... A jaký názor máte vy, čtenáři?

Ptejte se na otázky související s anorexií, poruchami příjmu potravy a výživou obecně. V úterý v 11 hodin vám na ně odpoví výživový odborník RNDr. Petr Fořt.


DALŠÍ DÍL: Příběh anorektičky: Zhubla jsem na 37 kilo, aby si mě máma všimla