Tehdy před lety mi bylo něco přes devětačtyřicet. S manželem jsme měli tři dcery ve věku 23, 20 a 17 let. Vedli jsme rodinný penzion a od jara do podzimu autokemp. Žili jsme si slušně. Život mi ale trochu začalo komplikovat zdraví. Cítila jsem se neustále hrozně unavená. Vůbec nás nenapadlo, že by to třeba mohlo znamenat těhotenství.

Před nějakým časem mi totiž vynechával cyklus a gynekolog mi řekl, že to je začínající přechod a že mi v případě větších potíží předepíše hormonální léčbu. Kromě toho mi udělal test hladiny hormonů v krvi a sdělil mi, že už nemůžu otěhotnět...

Byla jsem v pátém měsíci

Po letní sezoně jsme si vyjeli na okruh Itálií. Dovolená ale pro mě byla utrpením. Zvedal se mi každou chvíli žaludek, cítila jsem se neustále unavená, vadily mi silné parfémy, měla jsem pořád hlad. Po návratu z Itálie jsem zjistila, že jsem přibrala pět kilogramů, ale říkala jsem si, že to je jistě tím přechodem.

Jenže pak se stalo něco nečekaného. Při gruntování penzionu jsem najednou ucítila něco, co mi připomínalo pohyb děťátka v předchozích těhotenstvích. „To snad není možné, přece mě doktor ujišťoval, že možnost otěhotnění je de facto nulová,“ byla jsem vyděšená a hned se k němu druhý den vypravila. Když jsem uslyšela, že jsem gravidní již pomalu pátý měsíc a že se nedá už nic dělat, málem jsem omdlela. Prý jsem měla přijít hned, jak mi nebylo dobře…

Dcery mi pomohly, sama bych to nezvládla

Ultrazvuk ukázal, že to bude chlapec. Čtyři měsíce utekly jako voda a blížil se termín porodu. Lékaři naplánovali císařský řez. Když jsem se probudila z narkózy, sevřelo se mi srdce. Malý byl tak nádherný! Sice jsme po synovi moc toužili, ale to mi tenkrát bylo o patnáct let méně. Péče o miminko mě v tomhle věku už hodně zmáhala.

Dcery i manžel mi sice hodně pomáhali, ale i tak to bylo náročné. A jestli si někdo klade otázku, jak je možné, že jsem jako matka tří dětí nepoznala, že jsem počtvrté těhotná, pak mám jedno vysvětlení. Mně totiž tenkrát nikdy nic nebylo, žádné chutě, nevolnosti a nepříjemné stavy, žádná únava a ospalost. Proto jsem si ty věci tak dlouho nespojila. A hlavně jsem věřila lékaři, že v mém věku se už tohle nestává a že bych měla řešit přechod.

Dnes je mi šedesát a synovi deset let. Dělá nám velkou radost. Dobře se učí, sportuje, hraje za mladší žáky fotbal. Nemáme žádný problém s jeho výchovou. Dcery ho milují a rozmazlují. S manželem si přejeme jediné, abychom byli zdraví a dožili se toho, až bude dospělý a samostatný.  
Čtenářka Renata