2°C
Vlídné prostředí, to je asi hlavní, co tu chtějí pracovníci pro děti vytvořit. „Rozhodně by pobyt pro děti, už tak dost traumatizované, neměl být stresující,“ říká vedoucí Klokánku ve Štěrboholích Jan Vaněk.
Ví, o čem mluví, protože má zkušenosti s některými státními ústavy, které ani zdaleka nepřipomínají fakt, že žijeme v 21. století. „Setkal jsem se s tím, že v jednom diagnostickém ústavu si děti mohou nechat jen tři osobní věci a oblečení dostávají erární…“ vrtí hlavou.
V štěrboholském Klokánku, v rekonstruovaném domě, který magistrát podporuje symbolickým nájemným, je celkem 11 bytů, v nichž může být umístěno 48 dětí. Je tu také vlastní mateřská škola a kuriozitou jsou i tři manželské páry, které se o děti starají vedle několika žen. Zásadou je dostat děti co nejdříve do fungujících rodin, ať už vlastních nebo náhradních.
Příběh dítěte s dítětem
Věk dětí se v Klokánku pohybuje od narození po 18 let. Pokud studují, i déle. V současné době tu ale například mají sedmnáctiletou maminku s miminem. Jejich příběh je sám o sobě drsný.
Dívka žila s maminkou alkoholičkou, která jí často propila i dávky přicházející na dítě. Došlo to tak daleko, že se o peníze s matkou musela prát. Sociální pracovnice usoudily, že bude nejlépe dívku poslat i s dítětem do diagnostického ústavu.
Tam si ovšem mladá maminka taky prožila svoje. Na jedné straně byla zřejmě šikanována ze strany ostatních děvčat a na straně druhé byla trestána vychovatelkami. Stalo se například, že koupila ostatním cigarety a za to dostala nesmyslný týdenní zákaz vycházek. Takže nemohla ven ani s kočárkem. Potrestáno tedy bylo i její dítě… Teď jsou oba naštěstí v Klokánku, kde maminka chodí do školy, zatímco jí teta hlídá mimino.
Vyber si jednu věc!
Vedoucí Klokánku někdy chtě nechtě srovnává své nestátní zařízení zřízené Fondem ohrožených dětí s těmi státními. „Někdy se bohužel do diagnostických ústavů dostávají děti, které nemají žádné problémy. Doprovázel jsem tak dvanáctiletou holčičku, která tam musela kvůli tomu, že ji rodiče chtěli umístit do dětského domova. Šokovala mě vychovatelka, která nás přijímala. Řekla jí, aby si vybrala ze tří věcí, které měla na sobě – řetízku, náušnic a náramku – jen jednu, ostatní nesmí mít...“ vzpomíná Jan Vaněk. Stejně tak má zkušenosti s tím, že sociální pracovníci klidně ponechají dítě v péči otce, který nemůže zaručit ani slušné bydlení…
Někdy ale zažívá i žertovné situace. Například když si jedna z matek stěžovala, že její dítě v Klokánku dostalo vši, a zavolala na ně policii. Přišel prý policista a prohlásil: „No co chcete, moje děti mají taky vši, ve škole je jich teď plno…“
Příběh zlomyslného kluka
Víc než dva měsíce je v Klokánku devítiletý David (jméno jsme změnili). Žil sám s maminkou, která zemřela. Když přišel, byl ve špatném psychickém stavu. Těžce prožíval maminčinu smrt a navíc se choval vůči ostatním dětem až zlomyslně.
„Jel jsem se skupinou dětí na výlet metrem a v jednu chvíli se David od skupiny odtrhl, rozběhl se ke kolejím. Měl jsem co dělat, abych ho zachytil. Křičel, že chce skočit, že půjde za mámou…“ vzpomíná na začátky Davidova pobytu Jan Vaněk.
Za dva měsíce ale nastal u Davida posun. Určitě také zásluhou »tety a strejdy« Rychtaříkových, u nichž nyní v Klokánku žije společně s dalšími čtyřmi dětmi. V klidném prostředí se pomalu učí chovat nesobecky a neubližovat ostatním. Prožil si svoje, zřejmě kromě smrti maminky zakusil ve škole i šikanování, a tak se bránil tím, že sám dětem ubližoval. David má vyhlídku i na to, že si ho brzy k sobě vezme jeho starší sestra. Snad jeho příběh skončí šťastně.
Měli 47 dětí
V štěrboholském Klokánku žijí už čtyři roky manželé Ivana a Jiří Rychtaříkovi. Jsou jedni ze tří manželských dvojic, které se starají o děti. Za tu dobu jejich čtyřpokojovým, moderně zařízeným bytem prošlo 47 dětí. „Když nám naše čtyři ratolesti odrostly a odstěhovaly se z domu, chvíli jsme podnikali, ale pak začal být náš život nějak prázdný, proto jsme se přihlásili do konkurzu na tohle místo…“ vypráví paní Rychtaříková.
Jejich vlastní dům na vesnici se ovšem o víkendech a prázdninách stává útočištěm pro celou velkou rodinku, kde je až pět dětí. Mají tam větší volnost a mohou poznávat i vesnické prostředí.
A když jejich svěřenci po nějakém čase odcházejí zpět domů anebo do náhradních rodin? „Nebrečíme, protože víme, že jejich budoucnost bude lepší a stálejší. Samozřejmě jsme rádi, když se pak na nás někdy přijdou podívat a zavzpomínat,“ říká paní Rychtaříková.
Oba se při své krátké výchově snaží, aby si děti osvojily pracovní návyky. Teď před Vánoci společně pečou cukroví, zdobí byt a samozřejmostí je i úklid vlastních pokojů. Dvě starší slečny, které tu kromě menších kluků mají, jsou prý pracovité a nemusejí je do ničeho nutit. Prý dobře vědí, jaký je rozdíl mezi Klokánkem a jinými zařízeními. Klokánek je totiž k dětem vlídný!
