Když se s ním poznáte, tají se vám dech. Je zábavný, zajímá vás, přitahuje vás. Je atraktivní, na první pohled sebevědomý… Postupně ale zjistíte, že má jednu velkou vadu. V podstatě je tak trochu schizofrenní. Jeho osobnost ovládají dva – on a jeho matka. Jádro pudla je samozřejmě ve výchově matek. Vidí to tak i režisérka Olga Sommerová. „Takoví muži jsou psychicky i existenčně naprosto závislí na svých matkách, které je obskakují, odmalička jim utírají nudli, foukají bebíčka a utvrzují je v tom, že k fyzickému přežití se nemůžou odtrhnout od jejich kojícího prsu. V patriarchální společnosti se matky vždy dětem věnovaly víc než otcové, proto měly s dětmi významnější vztah. A protože muži byli vždycky vnímáni jako něco lepšího, zatímco žena byla člověk druhé kategorie, syn se ocitl na výsluní matčiny péče. A navíc otec patriarcha výsady synů podporoval,“ uvedla.
Syndrom kvočny
Nesamostatní mamánci, kteří čekají, až za ně rodiče všechno zařídí, „vznikají“ kvůli strachu jejich matek. Nemá ale smysl na ně nadávat, maminky by měly začít samy u sebe. Typickými matkami se syndromem kvočny bývají svobodné matky a ženy nespokojené v partnerském životě, které se na své syny až patologicky upínají, a často právě proto nejsou schopny navázat normální partnerský vztah. Vyvolávají ve svých synech pocit, že jim obětovaly život a oni jsou povinni jim to stejnou měrou oplácet. A to je důvod, proč je takový mamánek vlastně pro život nepoužitelný a často i nešťastný. Stejně tak jsou typickými strůjkyněmi mamánků příliš úzkostné ženy, které svého syna dusí svou láskou.
Diagnóza mamánek – dá se to léčit?
„S pětatřicetiletým Petrem chodím půl roku. V průběhu léta se objevilo něco, co mě nenechává úplně klidnou. Mám totiž dojem, že trpí ‚nemocí‘ zvanou mamánkovství. Petr bydlí sám ve svém bytě, ale maminka mu tam chodí pravidelně uklízet a vždycky mu i nakoupí a donese navařené jídlo. Vezme tašku se špinavým prádlem a donesené čisté a vyžehlené mu poskládá do skříní. Nejdřív jsem si říkala, že na tom nic není, i když mě to trochu zarazilo. Taky bydlím sama a maminka mi rozhodně takový servis neposkytuje a ani bych po ní něco takového nechtěla. Nepřipadá mi normální, aby maminka takhle všestranně pečovala o svého dávno dospělého syna,“ svěřila se na sociální síti třicetiletá Tereza.
Ne ale ve všech zemích mají mamánky. Vypozoroval to i známý psychiatr Jan Cimický. „Ve francouzských rodinách je to už dávno překonaný fenomén. Generace rodičů se naučila respektovat dospělost svých dětí. Tchyně přichází jako přítelkyně, se snachou se spřátelí. Je zcela jedno, jestli se jí snacha či partnerka jejího syna líbí nebo ne, prostě ji respektuje. Udržuje si však zdvořilý odstup a stejně tak tchán. Návštěvu ohlásí předem. Angažují se jen v případě, když jsou o to požádáni. A dokonce jsem zažil situaci, kdy matka se snachou vytvořily jakýsi přátelský ženský komplot proti synovi, respektive manželovi nebo partnerovi,“ popsal svou zkušenost psychiatr.
Podle čeho ho zaručeně poznáte?
- Často vypráví o své matce. To ale zákonitě neznamená, že má stejnou úctu ke své partnerce.
- Až s abnormálním napětím očekává, jak nová partnerka v očích matky projde.
- Přítelkyně či manželka u něj nemívá při sporu s maminkou zastání. On se snaží být "objektivní", obvykle tedy na straně maminky.
- Maminku stále dává za vzor.
- Nebývá schopen bez konzultace s ní nic rozhodnout.
- V poledne očekává knedlíčkovou polévku, večer zákuseček a vyžehlenou košili.
- Hraje si celý týden na drsňáka a v neděli jde k rodičům na řízek.
Jak poznáte, že jste součástí toxického přátelství? Odpověď najdete v aktuálním čísle Blesk pro ženy, které seženete na stáncích nebo si můžete v tištěné či elektronické podobě objednat ZDE >>>