2°C
"Každému ujedou nohy, byl to jen úlet, je mladej a nevybouřenej, vždyť se opil..." Abyste použili podobné výmluvy, nemusíte být ani rozjívený moderátor na karlovarském festivalu. Vždyť pusa se slečnou, která mimochodem není ta vaše, navíc po pár drincích, to se přece může stát každému, ne? Může, to ale nic nemění na skutečnosti, že by nemělo.
Nemá se to, ale dělá se to
I nevěra, o které se neví, je nevěra, a přestože políbit slečnu a dobývat se jí do výstřihu není bezesporu tak hrozné jako strávit s ní vášnivou noc, milovanou osobu tím, že to mohlo dopadnout hůř, samozřejmě neuklidníte. Je naštvaná a je naštvaná o to víc, když nemá tušení, co se dělo poté, kdy onen hříšník zmizel z dosahu hledáčků fotoaparátů a kamer. Důvěra je narušena a milovaná osoba si domýšlí a právem zuří. Teď je jen otázka, jak dlouho jí to vydrží.
Ruku na srdce – odpouštíme snadno i mnohem horší věci, jako například dlouhodobou nevěru nebo paralelní vztahy. Odpouštíme, protože milujeme, protože chceme věřit, že teď už to bude jinak, chceme uvěřit a necháme se ukonejšit větou, která by v galerii nejčastějších lží stála na velmi čestném místě: "Miláčku, já už to nikdy neudělám."
Odpustit, nebo odejít?
Nevěra totiž bolí mnohem víc toho, kdo je v ní nevinně. A tak se mozek vědomě brání tomu, že by měl bez vlastního přičinění přijít o něco, co zná a v čem mu, alespoň dosud, bylo dobře. Nasadíme si klapky na oči, zdravý rozum pošleme na dovolenou a s vědomím, že chceme udržet manželství, nebrat dětem tátu nebo nebýt sami, odpouštíme. A ne vždy je to chyba.
Je totiž opravdu potřeba přehodnotit, jestli kvůli jednomu úletu odejdeme od něčeho, co jsme budovali 20 let a v čem jsou dvě děti. Jde o to, posoudit, jestli se opravdu tolik stalo, a to za nás bohužel nikdo jiný než my neudělá. A stejně tak to nikdo neudělá ani za Karolínu Plíškovou. Přestože Michal Hrdlička za svou poněkud úsměvnou omluvu na Facebooku schytal zase jen další vlnu kritiky, jen Karolína nejlíp ví, jestli se zase tolik nestalo, nebo zda se nenechala opít rohlíkem.
