4°C
Vzpomínáte si ještě na své úplně první auto?
Jak by ne. Bylo to přesně před půlstoletím, v roce 1964. Byli jsme tehdy se Semaforem v Berlíně. Šli jsme s Láďou Štajdlem ulicí, ve které stálo jedno jediné auto: Opel Olympia a na něm nápis „zu verkaufen“.
Ale to jste přece ještě neměl řidičák…
Já ne, ale Láďa ano. A taky hned řekl: „To bych chtěl, to je úplná Amerika!“ Dal jsem dohromady všechny diety, co jsme tam tenkrát měli, a koupil ho. Na tu dobu jsem si opravdu připadal, že mám naprosto výjimečný vůz. Měl ohromný předek, masku žraloka, po stranách ploutve.
Ale do Prahy jste nedojeli, viďte?
On se nám před Drážďany rozpadl. Naštěstí jsme stihli dojet na nějakou pumpu. Do Drážďan jsme šli pěšky a ranním vlakem rovnou na natáčení Klarinetů.
Čím jste si spravil náladu?
Fiatem 600. Ten jsem si koupil vyloženě pro radost, maličké živé autíčko. Na tu dobu – považte, byl rok 1965 – šlo o něco skvělého. Vlastně můj první vůz, který jezdil!
Saaba. To bylo auto, na které jsem už takříkajíc měl vyděláno a mohl si ho opravdu dovolit. Ale zase jsem s ním byl pořád v autoservisu. A víte co, to nebylo jako teď! V dnešní době přijdete, položíte klíčky, odjedete náhradním vozem. Žádné řeči, všechno spraví, pak jen zaplatíte účet.
A tenkrát?
Byli jsme na nich závislí a nemohli jsme nic. Odvezl jsem auto do servisu a pak se dozvěděl, že bylo potřeba udělat ještě tohle a vyměnit tamto. „Dal jsem vám nové destičky, protože s těmi starými byste najel už jen dvanáct set kilometrů.“ Samozřejmě, aniž by se mě na cokoliv zeptali – já jenom platil. A ty jejich řeči mě bavily ze všeho nejvíc!
Například?
Máte vyšeptalé vačky. Ojeté gumy zevnitř. Nebo ty odborné výrazy prodejců, když se snažili natlačit auto: Krasavec, viďte? Pak se krasavec omrzel, tak zase říkali: To je voňavka!
S dalším vozem jste v servisu trávil již méně času?
Naštěstí ano, koupil jsem si BMW 2000. Na tu dobu sice úžasné auto, tehdy jste ale mohli prakticky cokoliv, a stejně jste byli pánem silnic. K čemu dneska je, že si můžete koupit ferrari, když pak celá Jižní spojka stojí. Prostě stojíte s ní – jenže ve ferrari. S BMW ale moje radost nakonec skončila.
Jak to?
Přišla devadesátá léta – a auta mizela hrozným tempem. Začala se krást vážně ve velkém. Jen mně za krátkou dobu ukradli šest aut! Včetně Golfu GTI, který jsem koupil dceři Dominice.
Velice, pro mě je řízení skutečně radostí. A jsem šťasten, protože vzhledem ke své profesi musím jezdit stále. Skoro bych řekl, že ve svém věku obdivuji sám sebe, že si sednu za volant a jedu třeba do Hamburku.
To je štreka!
Ale mně to přijde normální. Pokaždé si na dlouhé cestě vzpomenu na vtip, který mě opravdu charakterizuje.
Povídejte!
Jeden člověk se chtěl za minulého režimu vystěhovat na Západ. Všechno se mu povedlo zařídit a odjel. Ovšem za několik měsíců byl zpět. Pak jel zase pryč a opět se vrátil. A takhle se to opakovalo několikrát. A když už si šel povolení vyřizovat pošesté, ptali se ho: Proč to děláte? Horko těžko se dostanete za hranice – a zase se vracíte. Tak, člověče, kde jste vlastně nejraději? Na cestách, odvětil. To jsem přesně já!
Když pocítíte za volantem únavu, co proti ní děláte?
Únava přijde, to je normální. Čím víc je rovná silnice nebo se musí jednotvárně popojíždět v koloně, to už si všímám, že se mi začínají klížit oči. Tak jednoduše zastavím, to umím! Na deset minut, sklopit sedadla, zavřít oči, ani nemusím usnout. Stačí na nic nemyslet, což je ze všeho nejtěžší. Takovýhle jogínský způsob odpočinku se mi už několikrát osvědčil. Horší je hodit si šlofíka na hodinu, to jsem po zbytek dne úplně vyřízený.
Ale když vás řízení tak baví, přece jenom únava příliš často nenastupuje, ne?
Já si za volantem i odpočinu a vlastně jsem si splnil dětský sen. Od mala jsem chtěl cestovat. Coby dítě jsem vydržel stát hodiny u mapy a představovat si, kudy bych kam jel a jak bych se tam dostal. Vlastně jsem si svou profesi spojil s koníčkem.
Berete někdy stopaře?
Beru, ale podle toho, jak vypadají!
Takže krásné dívky mají pořád absolutní přednost?
Takhle jsem to nemyslel! Dnes si člověk rozmyslí, komu podá pomocnou ruku. Ono stejně stopování pomalu mizí. V dnešní době je nebezpečné. Stopaři se bojí, řidiči se bojí. Upřímně: už hodně let mi nikdo na silnici nemávnul.
Zpíváte si za volantem?
Ano, samozřejmě! Hlavně když se učím nové věci. V autě se ze všech míst soustředím nejlépe.
