Jeho vztah ke všemu, co voní benzinem, se začal utvářet začátkem osmdesátých let minulého století. To v okolí chalupy rodičů ve Smržovce u Liberce proháněl s kamarády malé motorky.

S ohledem na to, že jste začal jezdit na malém motocyklu, dělal jste si řidičák již v patnácti?
Přesně tak, ale na auto až v osmadvaceti. Do té doby jsem měl neuvěřitelné štěstí, že mě policisté nikdy nepokutovali, že jezdím bez papírů.

To jste opravdu jezdil načerno?
Je fakt, že mě párkrát zastavili, ale to jsem ještě za bolševika řekl, že jsem papíry ztratil. Také jsem se jich občas začal ptát na cestu, a jak se mi je podařilo zaměstnat, nenapadlo je zkontrolovat, zda mám doklady.

Od kolika let jste řídil automobil?
Už od patnácti. Sotva jsme s bratrem dosáhli na pedály, tak nás táta posadil za volant a naučil nás řídit. Když mi bylo šestnáct, vyjeli jsme do Rakouska a já projel celé Alpy s tátou na sedadle spolujezdce.

Spočítal byste automobily, které jste vlastnil?
Prvním byl nějaký nissan střední třídy, který jsme měli půl na půl s Táňou Vilhelmovou. Moje skutečně první auto byl modrý golf. Viděl jsem ho u hudebníka Romana Holého a zatoužil přesně po takovém.

A jaká vozidla následovala posléze?
Pak přišel na řadu Smart Four Four. S tím jsem občas překvapoval řidiče služby S.O.S. Drink, kteří říkali, že řídili už kdeco, ale takové auto ještě ne. Později se na mě usmálo štěstí v jednom ročníku vyhlášení ankety Český lev. Držitelé lva losovali o cenu, kterou byl Renault Clio. Já vyhrál, a to clio jsem si vyměnil za Mégana Combi a teď už několik let řídím Mitsubishi Outlander.

Co byste doporučil jako řidič auta motorkářům?
Aby si při zastavení na červenou sundali alespoň jednu nohu ze stupačky, jinak spadnou. Což už jsem párkrát zažil.

A co by naopak doporučil motorkář šoférům za volantem?
Chtěl bych je poprosit, aby s námi měli trpělivost. Jsou totiž někteří nervózové, kteří neustojí, že se motorkář prokličkuje kolem nich až ke světlům. Pochopte, že my na zelenou hned odjedeme a nikoho z vás nezdržujeme.

Jste schopen spočítat kolik „natočíte“ ročně kilometrů?
Na motocyklu deset tisíc kilometrů a v autě třicet až pětatřicet tisíc kilometrů. To je dáno tím, že jezdím jako herec po republice na různá představení.

Proč jste vstoupil do projektu expedice Cestou necestou?
Abych si ověřil, co všechno jsem schopen zvládnout na motorce v extrémních podmínkách. A jelikož se nám všem loni v Turecku líbilo a našly se prostředky na další expedici, tak do toho jdu s chutí znovu.

Nelákala by vás třeba Rallye Dakar?
Hm, děkuji, ale nechci. Tam už se závodí a já chci jet svoje tempo, svou trasu a prohlížet si krajinu a okolí.

Co když přijde nějaký technický problém, zvládnete to?
No, řeknu vám, to by byl problém. Nejsem žádný talent a na některé věci přicházím sám a velmi pomalu.

Můžete dát příklad?
Když jsem si pořídil svoji první motorku, kterou byla starší Kawasaki 250, tak se mi ji podařilo zadřít, protože mi nikdo neřekl, že bych měl nalít olej do motoru. Já to jako technický laik nevěděl a oprava motoru stála polovinu toho, co motorka samotná. Když jsem loni na expedici v Turecku viděl, jak si Filip Blažek maže řetěz, tak jsem se ho zeptal, co to dělá. A on mi s údivem odpověděl otázkou, proč to taky nedělám. Takže, takhle to se mnou je.

Když se člověk podívá na vaši filmografii, řekl by, že v každém druhém filmu sedíte za volantem nebo za řídítky. Baví vás to?
Úplně miluju filmy, ve kterých můžu při natáčení řídit. Ať už to bylo Pupendo nebo Divoké včely, kde jsem měl starou motorku a jezdil s ní každou volnou chvíli mimo natáčení. A vůbec bomba byli Účastníci zájezdu. Když štáb řešil, zda mám řidičák na autobus, tak jsem je uklidnil, že to není důležité, protože autobus řídit umím. A nakonec to byl pro mě parádní zážitek.