Norská kauza: Můžou rodiče v Česku odmítnout léčbu nevyléčitelně nemocného dítěte?

1. února 2016 | 12:00

Nedávný případ, kdy norská sociálka Barnevernet odebrala české matce a norskému otci těžce nemocné dítě, vzbudil celou řadu otázek. Stalo se to i kvůli tomu, že rodiče nechtěli holčičku léčit za každou cenu? Jak by to dopadlo v Česku?

Na konci loňského roku norská sociálka odebrala rodičům těžce nemocnou – ani ne roční – holčičku. Na veřejnost se přitom nedostalo mnoho informací. Ale i z těch kusých vyplynulo, že jedním ze sporných bodů případu, kvůli nimž se úřady o rodinu zajímaly, byl přístup k další léčbě dítěte. Dcerka smíšeného česko-norského páru se narodila vážně nemocná, má problémy s ledvinami, čeká ji dost možná transplantace, navíc to zdaleka není jediný zdravotní problém, který má. Mluvilo se i o možném poškození mozku.

Holčička je od narození v nemocnici více než doma, podstupuje dialýzy a různé zákroky, a to vše s nejistou prognózou. „Souhlasili jsme, že pokud bude léčba pro naši dceru náročná či ji nebude zvládat, ukončíme ji,“ řekla v rozhovoru matka dítěte s tím, že právě tohle sociálce vadilo. A že k nim od té doby přistupují jako k někomu, kdo chce své dítě zabít. Rodiče přitom nikdy nemluvili o tom, že by chtěli cosi jako eutanazii, pouze zvažovali ukončení nikam nevedoucí léčby, která by jen prodlužovala případné utrpení.

I o české rodiče by se mohla zajímat sociálka

Jak by s podobným postojem dopadli v Česku? Kdyby pouze nechtěli léčbu, která by jejich dítěti stejně nemohla zachránit život, a žádali by pouze paliativní, neboli ošetřovatelskou, péči, uspěli by, pokud by to bylo v souladu s doporučením lékařů.

Ostatně zákon rodičům přiznává i právo ukončit jakoukoli péči, ovšem jen za určitých podmínek. „Rodiče toto právo mají, ale ukončení zdravotní péče nesmí znamenat bezprostřední ohrožení života nebo vážné poškození zdraví dítěte. V ostatních případech platí domněnka, že rodič zná nejlepší zájmy dítěte lépe než lékař,“ píše na svých webových stránkách ombudsman pro zdraví – služba, kterou založil MUDr. Martin Jan Stránský.

Pozor však – pokud by se lékař domníval, že postup rodičů je v rozporu se zájmy dítěte, měl by se obrátit na sociálku, která může požádat soud, aby vydal předběžné opatření, které by nařídilo, aby léčba pokračovala. A jestliže existuje třeba podezření na týrání, rodiče vůbec nemají právo podepsat reverz a léčbu ukončit či si vzít potomka z nemocnice domů.

Teenageři o sobě mohou rozhodovat sami

Teenageři mohou o své léčbě do velké míry rozhodovat sami
Trochu jiné je to v případě, že dětský pacient je skoro dospělý. Už tři roky totiž platí zákonná norma, podle níž v takovém případě může o své léčbě či zákrocích, které podstoupí, rozhodovat sám. Zákon přitom nestanoví, od jakého věku se tak může dít, uvádí jen, že musí být takový pacient dostatečně „rozumově vyspělý“. Jinými slovy – někdo to zvládne ve čtrnácti, jiný sotva v osmnácti.

Stejně může mít poslední slovo lékař. Když tento zákon začal platit, řekl tehdejší veřejný ochránce lidských práv Pavel Varvařovský, že rozhodnutí by na odbornících bylo třeba tehdy, kdyby dítě chtělo něco jiného než jeho rodiče. „Lékař názor dítěte nemusí akceptovat. Stejně jako nemusí v hraničních případech akceptovat vůli rodičů. Například kdyby rodič jakožto svědek Jehovův odmítl u dítěte transfuzi. V takovém případě by lékař byl hnán k zodpovědnosti, jelikož nevyužil všech prostředků k záchraně života," prohlásil Varvařovský. Z toho je jasné, že rodiče rozhodně nemohou odmítat léčbu, která by jejich dítěti mohla pomoci, a má proto smysl v ní pokračovat.

Klíčová slova: zdraví, Barnevernet, Norsko
Diskuse ke článku
.
Video
1080p 720p 360p
DesktopMobile