2°C
Jak to všechno stíháte?
Vyžaduje to dokonalý time management. Dopředu si vše podrobně plánuju. Můj muž mi říká, že bych mohla být hlavním plánovačem zeměkoule. Taky mi někdy říká, že oni doma nejsou mí zaměstnanci a já že nejsem jejich šéf, ale bez toho by to nešlo. Včetně toho, že doma zaměstnávám i čtrnáctiletého syna, který luxuje, myje koupelnu nebo může dojít koupit čerstvé pečivo.
Kde odpočíváte?
Když přijedu domů, často se dřív než rodině věnuju plevelu na zahradě, potřebuju být venku. Třeba na zahradě, kde si vždycky odpočinu. Kdybych neměla čas každý den uvařit a věnovat se zahradě, bude mi to chybět, pro mě je to obojí obrovský relax. Jsem u toho sama, můžu u toho přemýšlet, naplánovat si různé věci, často mi během toho přemýšlení některé věci doťuknou.
Rodina vás nechá o samotě? Mnoho žen přijde domů a rodina se na ně vrhne.
Mého muže zahrada ani vaření nebaví, ale je pediatr a baví ho děti. Když začal syn chodit do školy, on byl ten, kdo se s ním učil, psal úkoly, řešil věci do školy, já bych ho u toho asi zabila. Teď už se věnuje i dceři, blbnou spolu, staví lego, čtou si, zatímco já s dětmi dělám věci, u kterých je potřeba soustředění. Já na to řádění moc nejsem.
Mám všechno rozplánované i s rodinou a s časem na ni, protože je součástí mého života. Udělám si na ni vždy čas a přes to nejede vlak.
A když dítě lehne...
Tak lehne. S manželem se u něj prostřídáme, ale já také ruším schůzky, to se nedá nic dělat, patří to k životu.
Mladší dítě se mi narodilo trochu neplánovaně po deseti letech, brala jsem to tak, že mi dceru příroda nadělila, abych trochu zpomalila, měla prostor se zamyslet nad tím, co dělám a kam chci dále směřovat. Chtěla jsem být půl roku doma, ale nakonec jsem týden po porodu doma vedla první poradu, nechtěla jsem to tak, ale nedalo se nic dělat.
Snažím se dělit čas mezi děti, přece jen mají jiné potřeby, každý má jiné aktivity. Teď se snažím, aby mi ten čtrnáctiletý neutekl, abych až z něj bude za tři čtyři roky dospělý chlap, neměla pocit, že je vedle mě najednou cizí člověk. S dcerou to je zas jiné, chodíme spolu na jahody, vaříme spolu, vybíráme gumičky do vlasů. Jsem ráda, že se mi narodil nejdřív syn a pak dcera, protože jsem se díky tomu naučila chápat mužské myšlení, pochopila jsem, že musím vydávat jeden jasný pokyn. Kdyby se mi narodila nejdříve dcera, možná bych měla na výchovu poněkud zkreslený pohled.
Máte děti od sebe deset let, je to fajn?
Má to rozhodně své výhody. Kuba hodně sportuje, čtyřletá Klárka se v něm vidí a on ji občas vezme na kolo, na trampolínu, na hřiště, kde si mohou zařádit.
Každý z nás má občas pocit, že nemá žádný čas na sebe, ale jsou to jen krátkodobé potíže. Já si myslím, že každá matka, která má více než jedno dítě, se stává dokonalou produkční a skvělou organizátorkou. Sama mám pocit, že čím více zaměstnaná máma, která se stará o děti, pracuje, tím lépe to zvládá, protože musí skutečně dobře plánovat.
Můj muž má pocit, že mu občas něco neřeknu, že najednou zjistí, že se angažuji v další neziskovce, že někam na několik dní pracovně jedu, ale zvládáme to. Když je potřeba dceru vyzvednout do čtyř hodin, on to zvládá lépe, protože si může v nemocnici naplánovat služby.
Váš muž je o dost starší. Jaké to je?
Honza je starší o třiadvacet let. Já jsem vždycky byla na starší muže, takže jsem úplně spokojená. Potřebuju někoho, ke komu mohu vzhlížet, o koho se mohu opřít, vedle vrstevníků si připadám jako jejich matka nebo starší kamarádka. Říkám mému muži, že když jdu pracovně na schůzku s nějakým čtyřicátníkem, že rozhodně nemusí žárlit, protože pro mě to jsou mladí kluci, o jaké nemám zájem.
A velký věkový rozdíl? Starší muži to mají v hlavě srovnané a vědí, do čeho jdou, můj muž navíc dozrál až po padesátce, a tak ocení, že je doma klid a má teplou večeři. Už také víme, kde jsou limity našeho vztahu a do čeho se pouštět a do čeho ne.
My máme doma vlastně několik vztahů, vedle toho našeho vzájemného. Další jsou já a můj notebook a můj muž a kniha. Každý měsíc si pořídí deset až patnáct nových knih, do kterých se rád začte, a mně to dává prostor věnovat se práci na počítači.
A nejste vy sama unavenější než dřív? Spousta žen po čtyřicítce pociťuje, že energie už nemají tolik.
U mě se někdy projevuje obrovský nedostatek spánku, zvláště když nám čtyřletá dcera přijde do postele, to se pak moc nevyspím, protože se ke mně všelijak tulí a objímá mě, z toho bývám hodně unavená, naopak všelijaké aktivity mě spíše dobíjejí.
Vidím to třeba na dovolené: kdybych ji neměla aktivní, budu unavená, musím něco dělat, ať už je to chození po horách nebo štípání dříví a nějaké kutění na chalupě.
Jediný čas, kterého se to netýká, je první a druhý svátek vánoční, které pojímáme jako pyžamovou párty, kdy se nepřevlékáme, ale celý den se díváme na pohádky. Děti už to chtěly zavést častěji, ale necháváme to jen na Vánoce. Tehdy si mohu dovolit úplně vypnout, vím, že nemusím být v pozoru, protože jinak se kvůli pracovním věcem lidé běžně ozývají i o víkendu. A když se mi například ozve někdo postižený, nemám srdce ho odmítnout.
Jste hodně vidět jako ředitelka Nadačního fondu pro zaměstnávání zdravotně postižených, ale děláte toho mnohem víc. Co všechno?
Pracuju jako ředitelka nadačního fondu, což je dobrovolnická práce, vedle toho se věnuju systémovým změnám ve zdravotnictví, dále se podílím na akcích, jako je například Stan proti melanomu, přednáším lékařům na téma zákoník práce, zaměstnání, pracovně-právní problematika, angažuji se v několika neziskových organizacích.
Je s podivem, kolik lékařů včetně těch renomovaných nechápe rozdíl mezi dohodou o provedení práce a dohodou o pracovní činnosti. Při přednáškách proto přistupuju ke všem jako k nepolíbeným, k profesorům stejně jako k frekventantům základní školy. Mnozí, kteří ve svém oboru vynikají, neznají z pracovně-právní problematiky nic.
Jak jste se vlastně dostala k tomu, co děláte? Například pomoc postiženým nepředstavuje pro spoustu lidí něco, co zní jako lákavá kariéra.
Když jsem přišla do Prahy, potkala jsem paní profesorku Nevšímalovou, specialistku na spánek. Byla ze mě nadšená. Ačkoliv jsem studovala zákony Evropské unie a měla za sebou jen praxi z rádia a médií, vzala mě na neurologickou kliniku, kde mě představila kolegům jako Hanku, která bude mít na starosti různé projekty, s tím, že jim budu přinášet peníze. Snažila jsem se vysvětlit, že s tím nemám žádné zkušenosti, ale zůstala jsem tam.
Během dalšího roku jsem navázala spolupráci s profesorkou Havrdovou, specialistkou na roztroušenou sklerózu, pronikala jsem do problematiky s nemocí spojenou víc a víc. Zjistila jsem, že lidé se o této nemoci často bojí říct nejen v zaměstnání, ale i svému nejbližšímu okolí, považují to za nějaké své selhání.
V té době jsem potkala Lenku Kohoutovou, která už tehdy zaměstnávala lidi s roztroušenou sklerózou. Bylo to v době, kdy společnost ještě nerada slyšela, že i postižení pracují a že to je normální. Když se Lenka a lidé v jejím okolí rozhodli, že založí Nadační fond pro zaměstnávání lidí se zdravotním postižením, chtěla jsem jim pomáhat s tím, že se tomu budu věnovat tak dva až tři měsíce, ale nějak se stalo, že mě coby nejmladší ze svého středu jmenovali ředitelkou.
Tehdy jsem se té problematice věnovala naplno, protože bylo třeba vedle A říct i B, tedy zařídit nejen to, aby lidé s postižením mohli nalézat uplatnění, ale i to, aby jejich rodina věděla, jak to zpracovat a jak se k těm lidem chovat, protože dosud se to obrovská skupina nemocných bála říci i své rodině.
Pomalu jsme učili lidi, jak okolí servírovat nejen roztroušenou sklerózu, jiné lidi, jak se k nim chovat, začali jsme se přirozeně věnovat i dalším diagnózám, včetně onkologicky nemocných. Protože když jim kvůli léčbě vypadaly vlasy a obočí, tak oni se ze všeho nejvíc snažili, aby to nebylo vidět.
Znala jsem tenhle postoj z domova. Moje babička od 36 let byla v invalidním důchodu, a to kvůli operaci kyčle a taky byla po ablaci prsu. Strašně se bála, aby se to nikdo nedozvěděl, aby jí například z plavek nevypadla epitéza.
Přitom je to podobné, jako když vám do života přijdou děti nebo různé krize. Že vám do něj může přijít i nemoc, to není vaše minus. Je potřeba o tom mluvit, protože to pomáhá přijetí nemoci, a tím vlastně i samotné léčbě, která nemusí být úspěšná, pokud člověk nemoc popírá a odmítá ji přijmout. Když odmítáme nemoc, odmítáme i léčbu.
Je pravda, že když jsem začala pracovat v nadačním fondu, bylo mi třicet a spolužáci nechápali, proč nepodnikám, nevěnuji se tomu, co jsem studovala, a proč se věnuji nějakým chudákům. Ale já beru věci tak, jak mi je život přináší, nebojím se výzev. Nechci litovat, že jsem se něčemu nevěnovala, že jsem se na to vyflákla, protože ono se mi to později může hodit.
Dneska už společnost přistupuje k postiženým jinak. Co tomu vlastně nejvíce pomohlo?
Myslím, že generace lidí, kterým je dnes kolem dvaceti, už považuje postižení za něco normálního. Spíše nechápou, k čemu je fond pomáhající jim hledat uplatnění, vlastně moc nechápou ani různé neziskovky, které jim pomáhají. Znám vysokoškoláky, kteří mají spolužáka s dětskou mozkovou obrnou a berlemi, a tak když hledají hospodu, tak takovou, aby se tam pohodlně dostal na WC. A když jedou o víkendu na chalupu, tak s ohledem na něj neplánují jako program přechod hor.
Berou ho jako úplně normálního člověka, jako jednoho z nich. To generace dnešních čtyřicátníků moc neumí. My jsme po roce 1989 zrychlili z nuly na sto, chtěli jsme všechno nasávat a mysleli jsme dost jen na sebe.
Ale vstřícnější než dřív jsou i firmy. Čím to?
Nejsou ani tak vstřícnější, ale zpřísnila se legislativa, mohou také mít díky zaměstnávání postižených lidí daňové úlevy. Navíc vzhledem k nízké nezaměstnanosti se občas špatně hledají zaměstnanci a i díky tomu stoupá šance pro postižené, že najdou práci.
Měnící se přístup vidím i u syna, který má ve škole učitele s mozkovou obrnou, kvůli níž hůře chodí a mluví. Syn ho svým způsobem obdivuje a podařilo se mu nadchnout spolužáky pro to, že šli dělat dobrovolníky na benefiční zápas pražské Sparty věnovaný dalšímu ročníku projektu Srdcerváči. Ten letos věnujeme handicapovaným sportovcům, kteří i když dělají sport na vrcholové úrovni a reprezentují Českou republiku, musí si na svůj sport – na rozdíl od zdravých profesionálů – vydělat.
Ředitelku nadačního fondu děláte coby dobrovolnickou práci. Čím se živíte?
Tím, že přednáším. Pak si mě najímají lékařské společnosti, když usilují například o změny v dostupnosti moderní léčby a péče. V takovém případě se ze mě stává slepička obíhající úřady, která shání podklady a pak s nimi pomáhá vyjednat lepší podmínky například u zdravotních pojišťoven.
Takto jsme například před časem dokázali s neurology vyjednat vznik a podporu center, která dokážou rychle a účinně pomoci lidem po mozkové mrtvici. Bylo třeba bojovat s lobby záchranek, které pacienty vozily na nejbližší internu, což bylo úplně špatně.
Letos v lednu se Hana Potměšilová stala jednou z 25 žen veřejné sféry. Jde o žebříček, který oceňuje ženy z politiky, kultury, vědy a neziskového sektoru.
Pochází z Hradce Králové, bydlí v Mníšku pod Brdy. Téměř od vzniku Nadačního fondu pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením je jeho ředitelkou. Práci pro fond dělá dobrovolně. Od roku 2011 do roku 2014 byla členkou výkonného výboru Fóra dárců. Aktivně se podílí na legislativních změnách v problematice zaměstnávání osob se zdravotním postižením, neziskového sektoru a zdravotnictví. Jedním z projektů fondu jsou Srdcerváči.
Je partnerem ve společnosti, která se věnuje zlepšování kvality péče v českém zdravotnictví. Má školou povinného syna, školku navštěvující dceru. Ve volném čase zahradničí, ráda vaří, houbaří a jezdí na všem, co má kola, ale též i na koni, hraje na piano. S velikou chutí vyhledává malá česká vinařství a pivovary.
