2°C
Jste jedním z mála českých hudebníků, kteří se proslavili po celém světě. Co je pro takový úspěch nejdůležitější – talent, pracovitost, nebo štěstí?
Všechny tři věci dohromady. Když máte štěstí, pozvou vás na ty nejlepší večírky, kde se potkáte s těmi, kteří mají hlavní slovo. Ale je to talent, co prodává vaše alba. A pracovitost je taky nezbytná, protože se vždycky musíte zabývat i věcmi, které přímo nesouvisejí s hudbou – smlouvy, peníze, publicita. To žádného muzikanta nebaví. Jedna filmová hvězda jednou řekla: „Platí mě za ztrátu soukromí, ale hraju zadarmo.“
Do Ameriky jste odešel už v osmnácti, vlastně vás k sobě zavolal táta, který pracoval jako překladatel pro OSN. Chtělo se vám tenkrát odejít z Československa?
Nechtělo. Zrovna jsem měl svou první písničku v první desítce hitparády. Udělal bych cokoli, abych mohl v Praze zůstat. Byl jsem ale hodnej kluk a bylo nemyslitelný, abych zpochybňoval, co řekl táta. Můj brácha Pavel i já jsme vždycky udělali, co se nám řeklo. Samozřejmě s odstupem vidím, že to bylo tátovo skvělý rozhodnutí. Teď mám Prahu i Spojené státy – a obojí je pro mě domov, na obou místech se cítím dobře.
Krátce po odchodu do Států jste prý pracoval ve fanklubu Beatles. Jak se vám to poštěstilo?
Bylo to neuvěřitelný. První flek po vysoké škole jsem dostal u geniálního právníka Allena Kleina. Jeho klienty byli Stouni, Beatles, Dylan a další. Nemohl jsem uvěřit, že jsem se ocitnul na tak fascinujícím místě a že můžu zevnitř nahlédnout do světa Beatles.
Jako mladík jste se setkával s Harrisonem, Lennonem... To musel být pro kluka z izolovaného Československa obrovský šok!
Někdy jsem měl pocit, že se mi to všechno zdá. John Lennon mi třeba řekl, abych mu dal pozor na May. May Pang byla moje kolegyně, která měla s Johnem poměr, podváděl s ní Yoko. Byla to dost nepříjemná situace, než jsem zjistil, že to Yoko sama schválně navlíkla tak, aby oni dva byli spolu. Pracoval jsem i s Paulovou budoucí ženou Lindou Eastmanovou, ta byla hodně pohodová, navíc byla extrémně talentovaná fotografka. Ovšem vůbec nejdřív jsem se potkal s Georgem. Měl jsem za úkol mu předat obrovský balík promo fotek na podepsání. Viděl, jak se mi nervozitou třesou ruce, tak mi nabídnul, že první fotku podepíše mně, abych se nemusel bát o ni požádat!
Zažil jste v New Yorku omamná sedmdesátá léta. Dá se ta doba shrnout do nějakého všeobecného pocitu, nálady?
New York sedmdesátých let byl odrazový můstek pro každého, kdo měl dost kreativity.
Jaké byly vaše pocity, když jste prvně viděl zpívat třeba Patti Smith?
Děsně se mi líbila. Při jejím vystoupení jsem si říkal, proč to ještě nikoho nenapadlo? Odpověď byla jednoduchá: Nikdo jiný kromě ní by to neuměl tak senzačně. Ona je mnohem víc než úžasný performer. Její poezie žije svým vlastním životem, je neuvěřitelně vnímavá k životu. Když to spojíte s jejím hlasem – ten důraz na určitá slova, tiché pauzy, ječení... Přidejte ještě její charizma, odvážnou vizáž, suverénní pohyby. Otřásla veškerými mýty o tom, že ženy jsou slabší pohlaví.
Více o životě Ivana Krále mezi rockery se dočtete v aktuálním čísle OK! Magazine.
