2°C
Aňa:
Jakou hračku z dětství si pamatuješ díky tomu, jak vypadala?
Táta mně a sestře Lele vlastnoručně vyrobil nádherný několikapatrový domek pro panenky. Bylo v něm úplně všechno včetně vypínačů a tapet v různých pokojích. My jsme ho s Lelou dovybavovaly, instalovaly různé bytové doplňky, Lela dokonce čalounila. Byla to naše společná architektonicko-designová hračka. Skvost. A pak si pamatuju kočku Libuše Niklové, tu černobílou, která má místo těla harmoniku. Jako hračka mě trochu odpuzovala, vnímala jsem ji spíš právě jako designový objekt.
Svým dětem vybíráš hračky podle toho, jak vypadají?
Nedělám to, naopak, děti z rodin s designovými hračkami občas i polituju. Vůbec je totiž nezajímají, chtějí si hrát s tím, co ostatní. Nejfunkčnější hračky pro děti podle mě dělá Ikea, aspoň moje děti si s nimi hrály nejvíc. Garáže, vláčky, palice se špalíčky, to všechno u nás slavilo velký úspěch. Ani v oblečení jim nic nediktuju. Stella procházela různými obdobími, i Hello Kitty proběhla. Teď už nosí nejraději moje bundy.
Jaký máš vztah k designu?
Zjistila jsem, že jsem asi zaostalá. Většinou jsem bydlela v bytech a domech, které nebyly největší, takže spíš než design jsme řešili funkčnost místa, aby se prostor co nejvíc zužitkoval. Krásnou věc poznám, to je jasné, ale v designu absolutně nejsem snob. A říkám, že v každém obchodě se dá najít aspoň jedna krásná věc, i když jinak ti to tam přijde všechno hnusné. Jednu designovou touhu jsem si ovšem splnila. Milence od Jamieho Hayóna. Sošky jsou celkem čtyři, já mám tři.
Maxim:
Když jsi byl malý, jaká hračka pro tebe byla ikonická?
Kdy sis poprvé uvědomil design jako uměleckou disciplínu?
Už jako dítě. Na základní školu jsem chodil do zajímavých funkcionalistických budov navržených ikonami československé architektury Evženem Linhartem a Janem Gillarem. Chodíš o přestávce se spolužáky na záchod, tam kecáš nebo vyvádíš něco jiného a při tom otevíráš dveře krásnými klikami nebo si všímáš, jak jsou k sobě svařené plechy u kabinek záchodů. Aspoň já jsem to tak měl. A pak to neúnavné české kutilství za komunismu – třeba krásná dlažba zakrytá linoleem – to mě vždycky fascinovalo.
Co bylo hlavním impulzem k tomu, že jsi začal studovat design?
V době, kdy jsem byl malý já, ti o budoucnosti většinou rozhodovali rodiče. Ve čtrnácti není člověk schopný si rozhodnout o svém dalším životě sám – jestli bude právník, doktor nebo designér. To, že chci dělat umění, jsem ale věděl už tehdy. Můj táta je malíř, líbilo se mi, že se může prostřednictvím svých věcí svobodně vyjadřovat, což v době komunismu byla velká vzácnost. Navíc jsem absolutně nerozuměl fyzice a matematice, takže jít cestou umění byla trochu i nutnost.
Více o Aně Geislerové i Maximu Velčovském se dočtete v listopadovém čísle OK! Magazine.
