2°C
Vaše křestní jméno má nádech uměleckého pseudonymu. Kdo vám ho vybral?
Vděčím za něj mamince. Zajímala se o malířství a jejím oblíbencem byl Rembrandt, proto jsem dostala jméno po jeho manželce, která se jmenovala Saskia. Naštěstí jsem se nenarodila jako kluk, protože pro ten případ měla maminka v záloze ještě exotičtější jméno Rodrigo.
Nekomplikovalo vám dětství?
To ne, ale spíš mi vadilo, že se mě na něj často někdo ptal a já jsem to jako malá holka neuměla vysvětlit. Později, když jsem vešla do povědomí veřejnosti, inspirovalo moje jméno některé divačky, ale s rozčarováním mi volaly, že ho marně hledají v kalendáři. Dnes už v něm má své čestné místo, ale dost mě pobavilo, že zaplnilo volné datum po Velké říjnové socialistické revoluci.
Chtěla jste být moderátorka, nebo je to dílo náhody?
Toužila jsem po herectví. Moje první zkušenost byl konkurz na roli Barunky do filmu Babička. Vybrali mě, film se tenkrát nakonec nerealizoval, ale zůstala jsme v registru. Chodila jsem do hereckého kroužku a jedním z mých spolužáků byl i Jaromír Hanzlík. A protože jeho maminka pracovala jako asistentka režie, chtěla po něm moji fotku. Dlouho jsem se zdráhala, ale nakonec se dostala v pravou chvíli na pravé místo, a tak mě právě Jaromír nepřímo nasměroval na televizní obrazovku.
Ale herečka se z vás nestala.
Zvláštní konstelací jsem se dostala k moderování. Ale nevadilo mi to. Byla to pro mě výzva k tvůrčí práci a k nepřetržitému sebevzdělávání. Dnes se moderátoři většinou specializují na jeden obor, ale já jsem třeba jeden týden uváděla Zemi živitelku a musela jsem si nastudovat alespoň minimum z oboru zemědělství, týden nato následovala hudební soutěž, takže jsem se snažila vědět něco o vážné muzice a opeře. Byla to velká škola života. Hodně mi tenkrát pomohl Vladimír Dvořák. Vzpomínám si, jak mi radil, že divák nikdy nesmí poznat, že se nám trémou potí ruce.
Copak vy jste trpěla trémou?
Když je člověk na začátku, nechybí mu jistá dávka drzosti, ale když získáte ostruhy a víte, co všechno vás může potkat, je tréma větší. Když jste pak omlácený kozák, máte určitý kredit a víte, co si nemůžete dovolit, pak je doslova obrovská. To pak nejvíc pomáhá správná technika dýchání
Vaši kariéru ale ovlivnil i manžel.
Máte pravdu. Setkáním s jedním panem režisérem (Petr Obdržálek, pozn. red.) se mnohé změnilo. Všechno bylo v pořádku, ale jen dokud jsme svůj svazek nelegalizovali. Pracovali jsme totiž spolu v jedné redakci a manželský pár na jednom pracovišti byl nežádoucí, takže jsem dostala náhradou práci programové hlasatelky.
Museli jste se brát?
Nemuseli, ale chtěli. Dneska je to možná pro někoho nepochopitelné, protože manželství není zrovna v módě. Ale jsem staromilec a nejsem příznivcem soužití na psí knížku. Když si partneři potřebují ponechat otevřená zadní vrátka, pak asi sami vztahu příliš nevěří nebo se do něj bojí dát celé své já. Pro nás byl sňatek důležitý, manžel dokonce spěchal víc než já a na rozdíl ode mě nechtěl počkat ani do jara. Jsme spolu už osmatřicet let. Našla jsme v něm báječného životního partnera.
Nikdy na vás nežárlil?
Myslím, že ne. A pokud ano, nedal to nikdy najevo.
Jste spolu doma i v práci, není toho někdy moc?
Asi se to nemá, ale práci si nosíme i domů. Baví nás ve volném čase vymýšlet fígle do pořadu Kalendárium. Ponorkovou nemoc neznáme, možná je to právě tím, že spolu pracujeme a máme si stále o čem povídat.
Spolu jste se pustili i do podnikání? Jaká to je zkušenost?
Byla to moje iniciativa, s podnikáním už je konec a zkušenost to byla otřesná. Měli jsme s mužem a se společnicí kosmetický salon. Jeho vybudování nás stálo obrovské úsilí, protože jsme byli začátečníci a bylo těžké se vyznat ve spleti stále se měnících zákonů, a hlavně proto, že jsme ho zřizovali ve zdevastovaných sklepních prostorách. Museli jsme si vzít vysokou půjčku, protože proměnit sklep ve voňavý salon, který navíc musel splňovat všechny hygienické normy, znamenalo velké investice. Když se konečně podnik zaběhl, majitel domu se zastřelil a potomci dům prodali Italům, kteří nás vypudili bez náhrady. Z podnikání mi navíc zbylo zklamání, a především poučení, že člověk by nikdy nikomu neměl bezmezně důvěřovat.
Takže už žádný další projekt?
Rozhodně ne. Se zkušeností, kdy mě zklamal člověk, za kterého bych dala obě ruce do ohně, už nikdy nikomu neuvěřím. Raději se budu držet moderátorského kopyta. Jsou okamžiky, kdy intenzivně cítím, že to má smysl. Například nedávno v divadle v Kutné Hoře jsem uváděla pořad Setkání s legendami (s Josefem Zímou, Yvetou Simonovou, Karlem Štědrým a Yvonne Přenosilovou). Publikum plakalo dojetím a my, účinkující, jsme si uvědomili, jak lidé milují vzpomínky.
Vy ale nepatříte ke vzpomínkám, navíc jste stále symbolem elegance. Co pro to děláte?
Kdekdo si myslí, že vylehávám někde v salonech, ale to jsme nedělala, ani když jsem měla ten svůj. Nebyl na to čas a nechtěla jsme zabírat místo zákaznicím. Vždyť já už jsem na kosmetice nebyla nejmíň rok. Vlasy si upravuji sama nebo mě děvčata v televizi vyfénují. Vlastně pro vzhled nedělám vůbec nic. Sice každý den cvičím, ale k tomu mě přiměly zdravotní důvody. Ale tím také končí veškeré moje sportování.
Co vás trápí?
Mám trable s páteří. Měla jsem takové bolesti, že jsem nakonec skončila v nemocnici. Lékaři si se mnou nevěděli rady. Ale vylízala jsem se z toho a možná i tady platilo, že všechno zlé je k něčemu dobré. Když jsem se uzdravila, leccos jsem přehodnotila a některé věci jsem začala vidět v jiném světle a s větším nadhledem.
Čím hřešíte?
Někdy mě přepadne mlsná a dám si něco sladkého. Často slýchám od některých kolegyň, že uvaří a napečou rodině, ale kvůli postavě ani neochutnají. To bych vážně nevydržela. Moc ráda vařím a ještě raději jím. Baví mě zkoušet nové recepty a experimentovat, ale na druhou stranu jsem ortodoxní hospodyně, která ctí veškeré tradice. To znamená, že na Vánoce musí být devět druhů cukroví, vánočka, na Velikonoce peču bochánky, hlavičku, jsem taková mamina. Asi i proto, že to moji nejbližší umějí ocenit. Když manželovi chutná, přidává oblíbenou hlášku: „Sašo, tebe je pro tu televizi škoda!“…
Takže vás určitě těší role babičky.
Nesmírně. A musím se pochlubit, že jsem už babička dvojnásobná. Mám čtyřletou a dvouletou vnučku. Snažím se jim věnovat, jak čas dovolí. Starší Alenku vodím na taneční kroužek. Obě jsou báječné a umějí moji lásku opětovat. Dávají mi ji najevo třeba dotazy typu: „Babi, proč s námi nebydlíš?“.
Zasahujete do jejich výchovy?
Přiznávám, že když jsou holky se mnou, vychovávám je po svém, ale když je u toho i jejich maminka, do ničeho nemluvím.
Sledují vás v televizi?
Dívají se na Kalendárium a pokaždé nadšeně volají: „Je tam naše babi!“ Sama ho také sleduji, pokud mi čas dovolí. Pořad vzniká z jednotlivých obrázků, vím, co se natočilo, ale výsledek ze střižny spolu s triky vidím pokaždé až v neděli na obrazovce. Potřebuji mít přehled o tom, jak to dopadlo.
Jaký máte vztah se synem?
Říká se, že synové se matkám vzdalují více než dcery. Ale my jsme s Petrem denně ve styku, voláme si, jezdíme společně na chalupu. Myslím si, že mi vrací to, že jsem se mu navzdory náročné profesi měla čas věnovat. Brala jsem si i neplacené volno, neváhala jsem vzdát se některých pořadů. Byla to ta nejlepší investice. Když rodiče nemají na děti čas, pak jen těžko vzniká citová vazba. Ale to platí v životě i o jiných vztazích. Je to jako s rostlinkami, musíte o ně pečovat, když z nich chcete mít radost.
Mluví z vás osobní zkušenost?
No ovšem. Jsem nadšená zahradnice. Když jsme měli chalupu v jižních Čechách, pěstovala jsem naprosto všechno od brambor přes kedlubny až po mák. Teď už jsem svoji zemědělskou produkci omezila, pro potěchu mi stačí květiny. Pomáhají mi vidět život v pestrých barvách.
3 NEJ Saskie Burešové:
Oblíbený spisovatel: Karel Čapek
Oblíbená květina: růže
Oblíbený parfém: Paloma Picasso
