2°C
Dostala roli říkat lidem věci, které nechtějí slyšet, a s tím automaticky špatnou pověst. Pro lidi je teď prostě "ta bezcitná potvora".
Cítíte se tak?
Ja bych seriálovou Helenu nazvala spíše ženou, která ví, co chce, a snaží se nastolit pořádek tam, kde vládne chaos. Samozřejmě, že jí proto někteří nemohou přijít na jméno. Mě však těší, že postava Heleny patří k těm, kde je co hrát. Lépe se totiž hrají lidé, kteří mají komplikovaný charakter. Neznamená to, že hned musí být potvory.
Našli jste mezi vámi dvěma něco společného?
Akorát to, že jsme obě mámy. Já se však v životě vždycky snažím jít tou slibnější cestou. Hledám kompromis. A to Helena nedělá.
Když se na ni před kamerou proměníte, nestává se vám, že z ní ve vás něco zůstane i po natáčení?
Ano, manžel mě občas musel krotit, když pro mě přišel. Nevěděl, co se děje. Z domu odešla klidná Markéta a najednou se mu vrací někdo jiný. Ale opravdu se snažím netahat nic domů.
Přestože podle scénáře vás kolegové nemusí, jako lidé jste si se slovenskými herci prý sedli ...
Není tam nikdo, kdo by mě nepříjemně překvapil. Například Romana Luknára jsem znala jen z Hřebejkových filmů. Když jsme se sešli, řekli jsme si "ahoj" a připadalo nám to, jako kdyby jsme se rozloučili předevčírem a pokračovali v započatém rozhovoru. Roman je zlatíčko, stejně jako Anička Šišková a všichni ostatní.
Nedostávají krasavice jako vy spíše role jemných a křehkých žen než rázných harpyjí?
Ja mám repertoár celkem pestrý. Hrála jsem hodné maminky, ale i ženy těžce zkoušené životem. Lidi vždy zajímá příběh. Ať už v knize, divadle nebo na obrazovce, když si mohou říct - ano, to znám. Když vidí postavu, která se od začátku do konce jen usmívá, v ní se nenajdou.
Takže kvůli vaší postavě po vás diváci vajíčka nehází?
To, naštěstí, opravdu ne.
I když vy byste je hned uměla zužitkovat. Stejně vášnivě, jako hrajete, prý i vaříte ...
To ano, lásku k vaření a nějaké kulinářské geny jsem zdědila po babičce. Sedávala jsem u ní v kuchyni a celé prázdniny jsem se na ni dívala. Občas si povzdechnu, proč jsem si ty recepty nezapisovala. Dodnes, když něco dávám do trouby, podívám se nahoru a vzpomenu si na ni: "Babičko, drž mi palce.". Od té doby, co připravuji v televizi i pořad o vaření, na samotnou realizaci doma v kuchyni ne vždy vyjde čas. Ale můj muž v pohodě uvaří i sám. I když občas si povzdechne - zatímco moje žena nevařila, tak vařila.
