Eva Dobšíková: Matka jí připravila vodu a jed, aby se otrávila, kdyby přišlo gestapo

1. prosince 2017 | 06:00

Paní Eva Dobšíková, rozená Zweigenthalová, se narodila v roce 1932 v obci Vranovice u Brna. Její matka pracovala jako učitelka a otec byl obvodní lékař. Po otci byla paní Eva polovičního židovského původu, ale v rodině se židovské tradice nedodržovaly. Po nástupu wehrmachtu do Čech se otec pamětnice zastřelil a její matka ji přes tři roky ukrývala. 

Od druhé poloviny třicátých let měl otec obavy ze vzrůstajícího nacismu a z protižidovských zákonů v nacistickém Německu. Proto začali rodiče pamětnice uvažovat o emigraci. Po mnichovské dohodě, kdy obsazením pohraničí Německem nebezpečí sílilo, měl jejich odchod konkrétní podobu a rodina měla sbalené kufry.

Přesto však rodiče pamětnice s odchodem stále váhali, protože se báli nejisté budoucnosti a nechtěli opustit své příbuzné. V listopadu roku 1938 vypukla silná epidemie záškrtu. Otec pamětnice zachránil před smrtí několik dětí. Paní Eva se domnívá, že právě tehdy se otec definitivně rozhodl zůstat ve Vranovicích, kde ho lidé potřebovali. 

V té době chodila paní Eva do první třídy obecné školy a hrozící nebezpečí nevnímala. Přestože byla pamětnice malé děvče, zůstaly jí v paměti vzpomínky na březen 1939, kdy vojska wehrmachtu obsadila území republiky. "Rádio hlásilo, že k nám právě vstupuje německá armáda, že jsme obsazení německou říší. Byla jsem malá a pamatuju si, jak rodiče zůstali úplně zdrceni, jako když je praští. Maminka mi říkala: Běž, Evičko, k tatínkovi, dej mu pusu, pohlaď ho. A já jsem nešla, nechtěla jsem. Tatínek řekl: Nech ji, běž s ní do školy, ať jí někdo neublíží. Jako že jsem Židovka," vypráví pamětnice. Ještě ten den poslala paní učitelka paní Evu ze školy domů. Její otec se totiž zastřelil v ordinaci. "Pamatuju si, že jsem z toho vůbec neměla rozum. Takové šestileté dítě to vnímá jako pohádku," dodává paní Eva. 

Protože ji její otec nechal zapsat do židovské matriky, neměla paní Eva nárok na šatenky ani potravinové lístky. Jako Židovce jí také hrozil transport do koncentračního tábora. Od roku 1940 nesměla chodit do školy a nemohla se s nikým stýkat. V září roku 1941 pak musela mít na oblečení přišitou Davidovu hvězdu. "Pro mě to byla hrůza, já jsem se styděla, že se všechna děcka na mě budou dívat. Stejně jsem se s nikým nestýkala. Byla jsem jen v zahradě, ale potom už jsem vůbec nevyšla. Musela jsem tu hvězdu mít i v zahradě, protože maminka se bála, aby nás někdo neudal. To by nás odtáhli do koncentráku a byl by konec," vypráví paní Eva.

Tři roky a čtyři měsíce v úkrytu 

Její matku vyhodili ze školy, a tak začala pracovat jako dělnice v obilném skladu, kde běžně tahala padesátikilogramové pytle. Do svého domu musela přijmout německé nájemníky a nakonec se musela před Vánocemi roku 1941 i se svou dcerou vystěhovat. Dům s veškerým vybavením zabavil nacistický prominent Zoch a nastěhoval se do něj se svou rodinou. Paní Eva se svou matkou pak našla azyl u poštmistra Kůrky ve Vranovicích. Matka paní Evy měla čím dál tím větší obavy o bezpečnost své dcery, a tak se rozhodla k odvážnému kroku. Na úřadech nahlásila ztrátu jejího rodného listu a s pomocí pár známých a úplatků se pokoušela získat nový, kde nebude uvedeno, že je paní Eva Židovka. V roce 1944 pro svou dceru získala nový rodný list bez záznamu o židovských předcích.

Následně se rozhodla paní Evu ukrýt. Jen pár lidí o ní vědělo a pomáhalo jí. V úkrytu strávila tři roky a čtyři měsíce a vůbec nevycházela. "Tam byly okenice a žaluzie, takže tam nebylo vidět, jako že tam jsou prázdné místnosti. No a já jsem tam četla a četla a četla. Tenkrát jsem nic moc neuměla, počítat mě nebavilo. Násobilku jsem se pořádně asi nikdy nenaučila, ale číst mě bavilo a psát mě bavilo. A potom mě bavilo šití. Tak jsem si řekla, že musím něco udělat, abych si i vlastním přičiněním sehnala nějaké živobytí. Tak jsem našla v ženských časopisech, jak se šijou zvířátka a panenky, naučila jsem se to. Za jednu panenku jsem dostávala většinou tři vajíčka. Někdy jsem dostala půl bochníku chleba nebo něco takového. Panenek jsem ušila hodně. Malé, velké, tlusté, tenké, blonďaté. Taky jsem vyrobila kočárek. Pořád jsem něco takového dělala," vypráví paní Eva.

Její matka měla o ni velké obavy a byla schopna obětovat vše, aby její dcera neprošla utrpením koncentračních táborů. "Dávala mně na stůl vodu a jed, že kdyby ji gestapo zatklo, že se musím rychle otrávit, protože by mě umučili," dodává pamětnice. 

V dubnu roku 1945 osvobodila Vranovice vojska sovětské armády. Obyvatelé obce vítali vojáky, když jim matka paní Evy nesla vodu, objevilo se nad Vranovicemi letadlo. "Jak ho uviděli sovětští důstojníci, tak maminku chytli a strčili do chodby. Oba si na ni pak lehli. Dvě bomby tam skutečně padly a rozmlátily střechu. Oni mně maminku zachránili. Měli jen škrábance a mamince se vůbec nic nestalo," vzpomíná paní Eva. 

Nesla si to s sebou

Z jejího rodného domu už před koncem války utekl nacista Zoch s celou svou rodinou. Po osvobození ho ale sovětští vojáci používali jako lazaret a stáje pro koně, a tak ještě tři měsíce bydlela paní Eva s maminkou u poštmistra Kůrky. Domů se obě vrátily během léta 1945. "Rusové si mysleli, že tam bydlel nějaký německý pohlavár, tak to všechno zničili. Okny vyházeli nábytek a udělali z něj latríny. Byla tam neuvěřitelná zkáza. V prvním patře byla vrstva koňského hnoje a na tom infekční obvazy a další krvavý materiál. Já a matka jsme to vidlemi házely z okna a podpalovaly. I stromy byly podřezané. Našly jsme tam tři mrtvé Němce. Pohřbily jsme je do země. Já jsem dostala svrab. Celá jsem byla plná boláků. Za celé prázdniny jsme to zvládly. Na půdě bylo plno zbraní. Děcka z nich chodila střílet. Ještě že se nám nic nestalo," vypráví pamětnice. 

Přestože měla paní Eva vystudované pouze dva ročníky obecné školy, nastoupila po válce na gymnázium. Po letech ukrývání se těžce začleňovala do kolektivu a společnosti. Vše se jí ale podařilo překonat a nakonec ještě vystudovala zemědělskou vysokou školu a externě několik společenskovědních oborů. Založila rodinu, psala reportáže a články a často překládala. V roce 2009 vlastním nákladem vydala knihu svých vzpomínek Naše doba a my v ní. Paní Eva zemřela v prosinci roku 2015. 

Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky. 

Post Bellum pořádá sbírku na výstavu Paměť národa • VIDEO: 


Další zajímavé příběhy čtěte ZDE

Autor: Aneta Pařízková
Diskuse ke článku
.
DesktopMobile