Přežila Terezín, Rusové ji málem znásilnili a v 50. letech komunisté zavřeli

360p 240p
Podívejte se na animovaný příběh Anny Magdaleny Schwarzové • Zdroj: youtube.com/Paměť národa
23. května 2017 | 06:00

Anně Magdaleně Schwarzové říkali přátelé Nina. Narodila se v pražské židovské rodině, rodiče byli však byli Židé rodem, nikoli vírou. Paní Schwarzová od dětství tíhla ke katolické víře. Také chodila do dívčího skautského oddílu. S kamarádkami se však nepohodla, protože všechny byly komunistky, a roku 1938 odešla. Ačkoli se jí i ve škole snažili přesvědčit, aby vstoupila do strany, nikdy se jim to nepodařilo.

Od dětství byla vychovávána jako katolička. Svůj židovský původ musela řešit až
v době, kdy sílil nacismus a vznikl protektorát. V roce 1939 se přihlásila do kláštera
v Jiřetíně. Kvůli protižidovským zákonům už ji ale vzali pouze jako postulantku – tedy tu, která už žije trvale v klášteře, ale na noviciát se teprve připravuje.

Terezín a pak útěk

Ani klášter ji však nezachránil před transportem. „My jsme byli v prvním transportu do Terezína, to znamená na začátku prosince 1941,” vzpomíná paní Schwarzová. „Maminka a já, my jsme tam vydržely až do konce. Tatínka odvezli v říjnu 1944 do Osvětimi, okamžitě do plynu, rovnou cestou teda.” Bratr paní Anny byl naštěstí v té době v Anglii, a tak se transportu vyhnul.

Z Terezína se Anně Magdaleně podařilo utéct zpět do Prahy v roce 1945, přesněji
v době pražského povstání. „Prostě jsem z toho lágru odešla,” říká pamětnice
a vzpomíná na chvíle, kdy tábor opouštěla: „Ještě v Terezíně, když jsem utíkala, tak tam zrovna nějací Ukrajinci rozřezali naše hadice na zahradě a těmi hadicemi bili ty německé ženské. Mlátili je až skoro k smrti a já se s nimi hádala, tahala se s nimi
o to. Byli u toho čeští četníci a říkali: ‚Paninko, nechte je být, oni si musí ulevit.’”

Konec války neznamenal konec problémů

Když se po válce snažila dostat do jejich starého bytu, zjistila, že ten už je obsazený. Ubytovala ji tedy její teta (manželka maminčina bratra), která byla árijského původu. „U té tety, ta měla velikánský byt, to dopadlo mizerně. Asi za dva dny přišli Rusáci a chtěli mě mít. No, a tak jsem utekla, lítala jsem pak z jednoho bytu do druhého, protože všude vlezli Rusáci, všude, jak viděli mladou holku, byl konec, mně bylo 24.”

Svůj byt a majetek nedostali Schwarzovi nikdy zpátky. O co je nepřipravili Němci, to jim jako řadě dalších přeživších Židů sebralo české obyvatelstvo. V listopadu 1945, když se vrátil bratr Jiří z Anglie, dostali náhradní ubytování.

Skoro hned po návratu z Terezína chtěla paní Anna znovu vstoupit do kláštera. Dala ale přednost péči o nemocnou maminku. U toho stihla studovat jazyky, pak ale přišel únor 1948 a paní Annu vyhodili z fakulty. Živila se jako cizojazyčná korespondentka
v podniku Juta a poté ve společnosti Kovo jako referentka pro nákup hodinek. Řády už nesměly přijímat nové řeholnice, paní Anna ani tehdy nemohla vstoupit do kláštera.

V té době se seznámila se členy katolického společenství Rodina. Scházeli se, pořádali tajné mše, diskutovali o víře i politice. Anna Schwarzová navíc začala jezdit za kněžími do integračních táborů do Bohosudova, Duchcova i do jiných, vozila jim církevní dokumenty, jídlo, literaturu a další. Pro komunisty to znamenalo jediné: protistátní náboženská činnost, zatčení a soud. Paní Anna byla odsouzena na
11 let.

Animovaný příběh paní Anny

360p 240p
Podívejte se na animovaný příběh Anny Magdaleny Schwarzové • VIDEO: 

Byla odvezena do ženské věznice v Pardubicích, zde začala pracovat v „kablovně“, poté v pletárně a „švadlírně“. Ženy se musely neustále stěhovat, aby nevznikala nežádoucí přátelství a aktivity. To ale stejně nezabránilo výuce, seminářům a tajným mším. Konaly se na záchodech, v koupelnách i na pokojích.

Návrat domů

Po návratu se pamětnice živila jako dělnice. Chvíli žila v Českém Krumlově, po sovětské okupaci se vrátila do Prahy, kde se opět začala stýkat s přáteli. Například s teologem Josefem Zvěřinou, Ottou Mádrem a dalšími. Překládala texty do samizdatových církevních publikací, pracovala také pro Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných.

V roce 1977 opět jezdila do Polska navštěvovat karmelitský klášter. Dostala povolení složit slib navzdory tomu, že neměla ukončený noviciát a 26. srpna 1980 složila věčné sliby do kláštera bosých karmelitánek v Krakově. Stále se ale musela pravidelně vracet do Prahy. „Pro mě ten přechod od toho klauzurního života do normálního života v mém bytě byl strašně těžký. Tak jsem se vždycky stavovala u jedné přítelkyně, taky řeholnice, na Moravě. Vždycky jsem jela přes ně a tam jsem tak pět šest dní zůstala, abych přišla k sobě.“

Samozřejmě chtěla do krakovského kláštera natrvalo, bylo jí přes 60 let. Podařilo se jí emigrovat v roce 1985 a v Československu pak byla zařazena na index nežádoucích osob. Domů se vrátila až po pádu komunismu. Až do své smrti v lednu 2017 žila v klášteře v Krakově.

Připraveno ve spolupráci s neziskovou organizací Post Bellum a sbírkou Paměť národa. Připojte se ke Klubu přátel Paměti národa a pomozte najít a zachovat další skutečné příběhy. Čtěte i další příběhy 20. století.

360p 240p
Paměť národa - příběhy, které by neměly být zapomenuty • VIDEO: 


Autor: Irena Sládečková
Diskuse ke článku
.
DesktopMobile