Rodiče paní Jaroslavy měli cukrárnu, o kterou ale po nástupu komunistů k moci přišli. Tatínek totiž nechtěl vstoupit do žádného národního podniku. Když bylo Jaroslavě 11 let, rodina přišla kvůli měnové reformě o všechny úspory. Za několik měsíců přišlo nad ránem do jejich domu šest policistů, prohledali celý dům a tatínka odvedli.

Půl roku o něm neměla rodina žádné zprávy. Až poté zjistila, že byl odsouzen na sedm let. Za co přesně, to se nikdy nedozvěděla. Návštěvy otce jim režim dovolil – jednou za rok na půl hodiny. „Tatínek koukal na nás, my koukaly na něj, měly jsme stažené hrdlo a vlastně jsme nevěděly, co si říct,“ popisuje návštěvy Jaroslava Jehličková.

Za války zachránila partyzána, celá rodina skončila v koncentráku, otec tam zemřel

V roce 1959 Jaroslava odmaturovala na gymnáziu, na žádná další studia ale kvůli režimu pomýšlet nemohla. Nastoupila do ústavu geodézie, odkud ji ale za půl roku vyhodili, protože přicházela do styku s tajnými mapami a to bylo pro režim nepřijatelné. Začala proto pracovat ve stavebním podniku. Ve stejném roce se udály dvě další důležité věci: tatínek byl propuštěn po amnestii v říjnu 1959. Když se vrátil domů, tak řekl jediné: „Děti, nemusíte se za mě stydět. Nic jsem neukradl, nikoho jsem nezabil, akorát jsem někoho neudal.“ A druhou důležitou událostí bylo, že Jaroslava Jehličková začala závodně běhat.

Mistryně!

A úspěšně. Vyhrála okresní běžecké závody, kvalifikovala se na mistrovství republiky v přespolním běhu, kde se umístila na třináctém místě. Všiml si jí tam trenér z Hradce Králové Antonín Bezdíček, kterým se Jarmila nechala přemluvit k trénování. Na mistrovství republiky byla v kategorii žen druhá a dostala nabídku do klubu Rudá hvězda. Pro tatínka pamětnice bylo nepřijatelné, aby dcera fungovala v tomto klubu. Nakonec souhlasil, když mu bylo přislíbeno, že dcera bude jen chodit trénovat a že bude mít civilní zaměstnání. Díky tomu zůstala po celý život ušetřena veškerých politických tlaků.

Tatínka mi StB zatkla přímo na Vánoce. Už jsem ho nikdy neviděla

V roce 1966 se Jaroslava Jehličková stala mistryní republiky. Radost ale trvala jen chvilku. „Když jsem sestupovala ze stupňů vítězů a sundávala jsem medaili z krku, už tam na mě čekal trenér a sdělil mi, že můj tatínek už o mém vítězství neví, neboť před dvěma hodinami zemřel.“ Příčinou smrti bylo banální prasklé slepé střevo.

Vrcholy a pády

Jaroslava běžecky rostla. V roce 1968 zaběhla československé rekordy na 800 metrů a 1500 metrů a od té doby do roku 1972 neprohrála v Československu jediný závod. Odjela na olympiádu v Mexiku, kvůli nemoci ale nepostoupila do finále. Jaroslava byla zklamaná, další zkouška ji ale čekala doma. Musela projít politickou prověrkou. A nehodlala se se svými názory tajit. Ptali se jí, co si myslí o vstupu vojsk. „Řekla jsem: nesouhlasím.“ Poté se jí zeptali na Palacha. „Já říkám: v mých očích je to hrdina.“ I když riskovala, neměla nakonec tato událost žádnou osobní dohru.

O rok později na mistrovství Evropy v Aténách zvítězila, a se světovým rekordem. Její první gratulantkou byla bývalá držitelka rekordu Italka Pigniová, která však Jaroslavě Jehličkové omylem tretrou prošlápla nohu. Následovaly komplikace a paní Jaroslava se k závodům vrátila v roce 1971. Mistrovství Evropy v Helsinkách ale zase zhatil úraz.

Záhadný úspěch soupeřek

Paní Jaroslava ale vytrvala: v roce 1972 se opět dostala do formy a odjela na olympiádu v Mnichově. Zde zažila teroristické útoky na izraelské sportovce. V rozběhu zaběhla nový československý rekord. Vítězkou běhu se zde nicméně stala Ruska Braginová v novém světovém rekordu – téměř o 10 vteřin lepším, než byl dřívější nejlepší výkon. „To byl jasný signál, že to není normální.“ Jaroslava Jehličková se podle vlastních slov nikdy k dopingu nedostala. Nicméně od počátku 70. let si začala všímat, že někteří sportovci, které znala, se začali výrazně zlepšovat. „Můj trenér mi na to řekl: ‚Tím se ty nezabývej, to je cesta, kterou nikdy nepůjdeme.‘"

Gestapo ji odvedlo rovnou ze školy. Rodiče naposledy viděla ve vězení!

Když přemýšlela nad tím, zda dále pokračovat v kariéře, rozhodla se, že svět, ve kterém nelze na vrchol dosáhnout bez podpůrných prostředků, pro ni není, a kariéru ukončila. Poté ještě dalších pět let trénovala děti, načež se vrátila ke košíkové, kterou hrála v mládí. S přítelkyněmi se schází dodnes každé pondělí na tréninku.

Od té doby pracovala v telefonní a telegrafní ústředně až do důchodu. Brzy poté jí přítelkyně nabídla, aby si přibrala brigádu v pražském Židovském muzeu, a od té doby zde pracuje na pokladně.

V roce 1989 se zúčastnila všech velkých protirežimních demonstrací. "Najednou jsem měla pocit, že těch dobrých, hodných lidí je hodně. Naivně jsem si myslela, že dobro bude postupně vytlačovat zlo." Jaroslava Jehličková zůstala svobodná, nicméně má silné pouto s rodinami svých sester. "Nehledám žádné štěstí v penězích, nehledám žádné štěstí v přepychu, hledám štěstí v rodinných vztazích," uzavírá.

Připojte se k Běhu pro Paměť národa na 10 km, 5 km nebo na kilometrové trase pro chodce i neběžeckou veřejnost! Pro děti bude připraven zážitkový běh Fun Run přes překážky.

Připraveno ve spolupráci s neziskovou organizací Post Bellum a sbírkou Paměť národa. Připojte se ke Klubu přátel Paměti národa a pomozte najít a zachovat další skutečné příběhy. Čtěte i další příběhy 20. století.