2°C
Poprvé sama
Když mi bylo osmnáct, povolil mi pracovat venku pod jeho dohledem. Nebyl už ale tak opatrný, jako dříve.
23. srpna roku 2006 jsme pozdě dopoledne vyšli na zahradu. Chodil za mnou na každém kroku. Kolem poledne mě vzal do zahradního domku v levé zadní části pozemku, který stál kousek od plotu, podél kterého vedla cesta. Priklopil si vždy dával velký pozor, aby byla zamčená branka.
Mezi domkem a zahradní brankou parkovala bílá dodávka. Priklopil mi podal vysavač a poručil mi, abych mu pečlivě vyluxovala auto. Byla jsem zrovna uprostřed práce, když mu zazvonil mobil. Udělal pár kroků od auta. Tak se zabral do hovoru, že pokračoval dál a dál ode mě. Byla jsem sama. Poprvé od doby, kdy mě uvěznil, jsem ho neměla na očích.
Nemohla jsem se pohnout
Chvíli jsem jen ohromeně stála před autem s vysavačem v ruce. Cítila jsem, jako bych měla ochrnuté ruce a nohy. Skoro jsem nemohla ani dýchat. Pomalu mi z ruky vypadl vysavač. V hlavě mi vířily tisíce myšlenek a představ: Priklopil přijde a nenajde mě tam. Bude mě hledat a chytne ho amok. Pak jsem v duchu uslyšela maminčin smích.
V tu chvíli se vše seběhlo velmi rychle. V nadlidském úsilí jsem se překonala a donutila se použít nohy. Vnitřní hlas mi říkal: 'Utíkej! Utíkej!'. Upustila jsem hadici od vysavače a spěchala k bráně. Byla otevřená. Na okamžik jsem zaváhala. Mám jít vpravo nebo vlevo? Kde jsou lidé? Vydala jsem se po úzké stezce a pak běžela na sídliště.
Strach, že mě najde
V uších mi hučelo a bolely mě plíce. Byla jsem si jistá, že mě každou chvíli bude hledat můj únosce. Přišlo mi, že slyším jeho kroky a cítím jeho pohled v zádech. Ale neotočila jsem se. Teprve když jsem na ulici spatřila tři lidi, uvědomila jsem si, jak moc chci žít. A že budu žít. Přiběhla jsem k nim a řekla: „Musíte mi pomoct! Potřebuji telefon, abych mohla zavolat policii! Prosím!“
Všichni tři na mě překvapeně zírali, starší muž, asi dvanáctileté dítě a třicátník. Ten řekl: „To nepůjde.“ Poté pokračovali v cestě. Vyhrkly mi slzy do očí. Rozechvěně jsem zůstala stát na chodníku.
Kam teď? Musím pryč z téhle ulice. Přiklopil už si určitě všiml, že nejsem na zahradě. Přelezla jsem plot na jeden pozemek a běžela zazvonit na dům. Nic se ale nepohnulo. Tak jsem běžela k jinému. Běhala jsem od zahrady k zahradě.
Podezíravost a neochota
Konečně jsem přes otevřené okno jednoho domu uviděla nějakou ženu. Zaklepala jsem na okno a tiše zavolala: „Prosím, pomozte mi! Zavolejte policii! Stala jsem se obětí únosu!“ „Co děláte v mé zahradě? Co tu chcete?“ ozvalo se z domu. Žena se na mě dívala podezřívavě. „Prosím, zavolejte policii! Rychle!“ opakovala jsem už úplně bez dechu. „Byla jsem unesena. Jmenuji se Natascha Kampusch.“
„Proč jsi přišla ke mně?“ Cukla jsem sebou. Pak jsem ale viděla, že žena váhá. „Počkej u živého plotu. Ani krok na můj trávník!“ Tiše jsem přikývla. Pak se žena otočila a zmizela mi z dohledu. Po sedmi letech jsem někomu řekla své jméno. Cítila jsem, že jsem zpět.
Známý případ
Zastavila jsem se u plotu, kam mě žena poslala, a čekala. Vteřiny mi připadaly dlouhé jako hodiny. Srdce mi lítalo až do krku. Věděla jsem, že mě Wolfgang Priklopil bude hledat. Měla jsem přímo panický strach, že z toho zešílí.
Po chvíli se za plotem objevila dvě policejní auta. Vystoupili z nich dva mladí policisté. Vstoupili do zahrady. „Zůstaňte, kde jste, a zvedněte ruce!“ vykřikli na mě. Tak tohle byl můj vstup do nově nabyté svobody..
A tak jsem stála se zdviženýma rukama jako zločinec a vysvětlovala policistům, odkud jsem se tam vzala. „Moje jméno je Natascha Kampusch. Musíte si poslechnout můj příběh.“
„Kampusch?“ zeptal se mě jeden z těch policistů. „Kdy jste se narodila a kde bydlíte?“ „Sedmnáctého února roku 1988, moje trvalé bydliště je Rennbahnweg 27, sedmé patro, dveře 18.“ „Kdy jste byla unesena a kým?“ „V roce 1998. Byla jsem držena na adrese Heinestraße 60. Pachatel se jmenuje Wolfgang Priklopil.“
Další díl seriálu Blesk.cz podle knihy Nataschy Kampusch '3096 dní' přineseme již zítra!
