JOHANA (47)

„Neměla jsem ani na chleba!“

Utahaná žena se po svých karambolech jen zvolna vrací do života. Přesto věří, že nejhorší má za sebou a bude lépe.
„Během jednoho měsíce se mi celý život  sesypal jak domeček z karet. Vyhodili mě z práce, manžel oznámil, že se chce rozvést, a moje zdraví se zhoršilo. Nebýt dětí, snad bych to ani nepřežila,“ vzpomíná na své těžké období Johana.

„Pocházím z velmi chudé rodiny a už jako dítě jsem si přísahala, že se moje děti jednou budou mít líp než já. Jsem vyučená švadlena, takže nebylo jednoduché toho dosáhnout. Pracovala jsem v nejrůznějších, ne zrovna dobře placených dělnických profesích. Manžel podnikal. Věděla jsem, že má stavební firmu, ale jinak mi o ní nikdy nic neříkal. Když jsem si jednou přečetla dopis, který nechal na stole, zjistila jsem, že má všude spoustu dluhů. A nesplácí je. O to víc jsem se snažila pracovat . Přes den jsem dělala v továrně a večer chodila k soukromníkovi uklízet. Nevadilo mi to, hlavně že se děti měly dobře.“

Johana byla dříč, jenže před výpovědí ji to nochránilo. „Jedno dopoledne si nás svolali na dvůr a oznámili, že zpátky do továrny se už nemáme vracet, protože se zavírá. Nedovedete si představit tu hrůzu. Manžel nás zadlužil a teď jsme měli ztratit i jediný stabilní příjem. Zhroutila jsem se a onemocněla. Trpěla jsem bolestmi a téměř celý den proležela. Lékaři si se mnou nevěděli . Říkali, že jde možná o únavový syndrom. A přišla další rána. Manžel přiznal několikaletý vztah s milenkou a požádal o rozvod. Sebrala jsem zbytek síl a s dospívající dcerou (syn už byl dospělý) se odstěhovala z našeho malého městečka pryč,“ vypráví Johana.

Nějakou dobu pobírala dávky z úřadu práce, chodila po doktorech a snažila se dát dohromady. „Neměla jsem ani na chleba a vzala bych jakoukoli práci, jen abych už neseděla doma a nemusela nad sebou brečet. Nakonec mi kamarádka dohodila úklid v nemocnici. Není to nijak zvlášť dobře placené místo, ale lepší než nic. Doufám, že si práci udržím, časem se možná objeví i nějaký jiný muž. Hlavně abych byla zdravá,“ uzavírá svůj příběh.

JANA (45)

„Z pohovorů bych mohla napsat knihu.“

Jana vypadá mladě, sexy, sebevědomě. Co jí je to ale platné., když má za sebou necelý rok hledání práce a v počítači osm stran e-mailů – všechno jsou zamítavé odpovědi potenciálních zaměstnavatelů.

„Jsem rozčarovaná. Od devatenácti pracuju a platím daně, po rozvodu jsem vychovávala dceru, investovala do jejích škol, kroužků, studia a málem jsme obě skončily na pracovním úřadě.

Navíc jsem zjistila, že po půl roce pobírání podpory v nezaměstnanosti nemám nárok na sociální dávky. Podle současného systému musí téměř kdokoli být rok prakticky bez peněz a pak teprve dostane něco od státu,“ říká naštvaná Jana, která má  za sebou kvanta pohovorů a desítky odmítnutí.

O práci přišla loni v létě. „Pracovala jsem u developerské firmy, ale kvůli krizi došlo ke snižování stavů pro nadbytečnost. Na srovnatelných pozicích ale kupodivu odcházeli vždy ti starší a zkušenější. Měla jsem pocti, že jde o takzvaný facelift – omlazení podniku. Dostala jsem ale slušné odstupné a papír s instrukcemi, co dělat dál.“

Jana naštěstí získala od března práci, i když v jiném odvětví.„Finančně je nesrovnatelná s minulou, ale s možností se vypracovat. Těším se. Ještě tři měsíce bych zvládla utáhnout, ale pak bych se nejspíš musela odstěhovat k rodičům a svůj byt pronajmout,“ říká. „Nemyslím si, že jsem hvězda, nad kterou není, ale hodně mě překvapilo, jak to při hledání práce chodí,“ dodává Jana. „Patřím ještě ke generaci ,zodpovědných blbců‘,jimž o něco jde a nechtějí se jenom vozit. Když vidím ty mladé ne tak zkušené lidi, kteří v minulé práci zůstali, říkám si, proč?“

Co dělat při ztrátě dokladů?

Autor: SHUTTERSTOCK.COM

JARMILA (35)

„Hledám cokoliv, ale sexem se živit nechci.“

Jarmila bydlí ve vesničce u Sokolova, doma má dvě pubertální děti a na úřadu práce je evidovaná už dva roky. Zkoušela leccos, ale zatím jí nic nevyšlo.

„Když jsem šla poprvé na ‚pracák‘, byla jsem rozrušená, nervózní, styděla jsem se. Dneska je pro mě jeho návštěva  rutina, ale vždycky tam jdu s nadějí,“ říká Jarmila. „Původně jsem se učila na řeznici, ale školu jsem nedokončila. Živila jsem se jako uklízečka, nějaký čas jsem byla na mateřské a pak v domácnosti. Když bylo potřeba vydělat peníze, brala jsem jakoukoli práci: prodávala, brigádničila, pomáhala na trhu. Pekla cukroví, vypomáhala při inventurách.

Prošla jsem rekvalifikačním kurzem na obsluhu počítače. Sleduji inzeráty, rozesílám životopisy. Bohužel, pro práci v administrativě po mně chtějí maturitu a pro kvalifikovanou práci výuční list. Jsem zklamaná a vystrašená. Mám pocit, že po třicítce jsem stará! Několikrát mě po telefonu s lítostí v hlase upozornili, že oni jsou mladý kolektiv. Naopak o místé vrátné nebo hlídače vás trumfne důchodce, protože je levnější.

Pokud si dáte inzerát: 34letá spolehlivá, komunikativní hledá jakoukoli práci (prodej, kuchyně, úklid...), ozve se několik privátů a veřejných domů z okolí. Bývají to nezapomenutelné hovory. Musím ovšem podotknout, že slušné. O kolik peněz jsem přišla, nevím, ale za sex po telefonu jsem si prý mohla vydělat až třicet  tisíc měsíčně,“ směje se Jarmila.

„Často se mi ozývají lidé, kteří chtějí schůzku, kde vám nastíní sen o tom, jak si koupíte dům, auto, zahraniční dovolenou, budete šéfem sama sobě. Pak z nich vypadne, že chtějí deset tisíc vstupní poplatek a budete prodávat nádobí nebo pojišťovat.

Největší krizi jsme měli, když šla dcera na střední školu, stálo to spoustu peněz. Byla jsem na tom špatně psychicky, ale chránila mě kouzelná formulka: ‚Pořád jsem na tom dobře.‘ Nemáme dluhy, nesplácíme, manžel má práci a nějak se to zvládnout dá. Vycházíme tak s patnácti tisíci měsíčně. Teď to vypadá, že by mě mohli vzít do jednoho obchodu. Bojím se to zakřiknout, kéž by to vyšlo!“