2°C
Blanku Pelcovou jsem navštívila u ní doma, kam za ní zatím zákaznice jezdí. Přijela jsem po návštěvě jedné z nich, takže paruky byly vystavené a já si mohla některé vyzkoušet. Překvapilo mě, jak realisticky vypadají. Nejvíce mě zaujaly ty s ofinou z pravých vlasů. Na první pohled není vůbec patrné, že jde o paruku.
Blanka na mě působila jako velmi milá, ale zároveň silná a sebevědomá žena, která se se svým onemocněním už vyrovnala a je připravená o něm otevřeně mluvit, a pomoci tak dalším dívkám a dámám, které se potýkají se stejnými problémy.
S nápadem začít paruky upravovat a prodávat dalším ženám přišel její partner. Nyní Blanka objednává paruky ze zahraničí a díky svým zkušenostem je dokáže upravovat tak, aby byly pro ženy co nejpohodlnější a nejpřirozenější. Pro svůj web a Instagram Nahlavě dokonce točí praktická videa o tom, jak se o paruky starat a jak si je mohou ženy samy vhodně zastřihnout, narovnat, nebo naopak nakudrnatit.
Kdy jste poprvé objevila holá místa?
V šestnácti letech se objevila první ložiska alopecie. Poctivě jsem je začesávala a nikdo nic nepoznal. Během roku jsem začala s homeopatií a hlava mi celá zarostla a na vysokou už jsem šla zase vlasatá. Akorát jsem netušila, že se to může vracet. Bohužel, když jsem se učila na státnice, přihlásila se alopecie znovu. Tehdy jsem měla hrozný stres. Našla jsem si za uchem první ložisko a pak už to jelo. Tentokrát homeopatie nepomohla. Myslím si, že mi tentokrát špatně zvolili homeopatický lék. Nakonec mi vlasy slezly po celé hlavě.
Ztráta vlasů u ženy musí být psychicky strašně náročná. Vím, že i ženy s rakovinou to uvádějí jako jednu z nejhorších věcí. Přitom jim zase dorostou.
Bylo to strašné. Nejhorší byl okamžik, kdy jsem věděla, že nic nepřečešu a budu muset poprvé vyjít do školy s šátkem. Slýchala jsem tehdy věty: „Hele, proč nosíš ten šátek, vždyť to není zase tak pěkná móda?!“ Musela jsem to všem vysvětlovat. Rodina, kamarádi a blízké okolí to vzali normálně. Nikdo mě neodsoudil, že jsem nechutná, ale bylo to nepříjemné.
Dokážu si představit, že lidé zírají.
Širšímu okolí se to vysvětluje obtížně. Trvalo pět let, než jsem se dostala do bodu, kdy jsem si na své onemocnění zvykla a naučila jsem se udělat si z paruk zábavu. Nastalo to ale až tehdy, když jsem objevila paruky v zahraničí. Do té doby jsem si kupovala syntetické v Čechách a moje sebevědomí bylo na nule. Každý den jsem byla naštvaná a záviděla jsem lidem, kteří mají vlasy, že se mohou koupat a nemusí řešit, že jim vypadají nalepené řasy. Dnes, když si pšíknu a slepí se mi řasy, tak se zasměju. Maluji si i obočí. Beru to ale pozitivně, zase si nemusím holit nohy a podpaží.
Vzpomenete si na nějakou opravdu nevhodnou narážku od lidí?
Na začátku jsem byla rozhodnutá, že nebudu nosit paruky. Bylo mi to nepříjemné a přišlo mi to až nechutné. Měla jsem pocit, že to bude víc poznat a lidi budou více koukat. Nosila jsem tehdy šátek a šla jsem třeba do krámu a zastavily mě starší babičky. „Taková mladá, a už umíráte?“ Tak jsem trpělivě
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.
