Nejen Koukalová! Tyhle hvězdy také trpěly anorexií. Poznali byste ji u dcery? | Pro ženy | Blesk.cz

Nejen Koukalová! Tyhle hvězdy také trpěly anorexií. Poznali byste ji u dcery?

11. dubna 2018 | 06:00

Biatlonistka Gábina Koukalová o sobě odhaluje jedno tajemství za druhým. Dneska na ni prasklo, že přes deset let trpěla anorexií a že se z potíží dostala teprve před třemi roky. Podobné přiznání vyžaduje odvahu. Mnoho jiných celebrit k němu nikdy nesebere odvahu a o anorexii se u nich jen spekuluje. Patří sem třeba Angelina Jolie, Victoria Beckham nebo z českých modelka Eliška Bučková. 

Anorexie, k níž se přiznala sportovkyně, trápila i jiné české celebrity – anorektickou minulost přiznaly například zpěvačka Míša Nosková, herečky Hana Vagnerová, Simona Chytrová nebo Šárka Ullrichová.  

Herečka Hana Vagnerová dnes už otevřeně říká, že anorexie ji připravila o tři roky života. Problémy měla v době dospívání, v patnácti vážila sedmatřicet kilo – přehnané hubnutí bylo podvědomou snahou upoutat rodičovskou pozornost. Z potíží se dostávala deset let. Míša Nosková s váhou bojovala vždycky a už několikrát to přehnala směrem k anorexii. Simoně Chytrové se anorexie rozjela coby úspěšné sportovní gymnastce, nakonec s váhou 32 kilo málem umřela. 

Modelka Eliška Bučková anorexii roky popírala, ale před časem taky potíže tohoto typu připustila. Proč ji nemoc postihla? Když se stala miss, doneslo se k ní, že nedostává nabídky na přehlídky, protože je moc tlustá, a proto se snažila zhubnout co nejrychleji. 

Biatlonistce pomohl manžel Petr Koukal, který si jejích problémů všiml. Došlo mu, že střídání hladovění a přejídání není normální, a vzal ji k odborníkovi. Ona sama by tam asi nešla, měla pocit, že když nebude dost hubená, nevyjede do kopce nejrychleji. 

Které další hvězdy trápila anorexie? Podívejte se do naší GALERIE

Jak anorexii poznat? 

O hubnutí se během dospívání pokouší snad každá dívka. Část z nich to dotáhne až k anorexii. Tahle nemoc se nevyhýbá ani chlapcům. Pro rodiče je však mimořádně těžké poznat, že právě jejich dítě je nemocné. Jiní zase dítě nevědomky svým chováním mohou právě k anorexii přivést. 

Ročně se kvůli poruchám příjmu potravy léčí něco málo přes 3000 pacientů, z devadesáti procent ženy. Skoro polovinu pacientek tvoří dívky do 19 let. Jak je to možné? Někdy stačí, když rodiče nebo lidé, na kterých dívkám záleží, vedou řeči o tom, jak velký mají zadek a že by se měly více hýbat.

Pokud mají dospívající zároveň potíže se sebevědomím, může to být počátek velkého průšvihu. Anorexie či bulimie jsou totiž příznakem hlubších psychických potíží, nikoli nakažlivou epidemií způsobenou vychrtlými modelkami. 

Věk ohrožených touto nemocí se stále snižuje, v praxi je možné se setkat s osmiletým dítětem s některou z poruch příjmu potravy, zároveň se s poruchami příjmu potravy potýkají dospělé a čím dál starší ženy. 

Ani lékaři přitom nevědí, kolik nemocných je ve skutečnosti, protože spousta nemocných často pomoc vůbec nevyhledá, a nejsou tedy nijak podchytitelní. „Většina klientů s poruchou příjmu potravy s aktivní léčbou otálí – v dlouhodobých průzkumech se ukazuje, že léčbu klienti vyhledávají až po 3 až 5 letech od prvních příznaků nemoci. Porucha příjmu potravy tak často zůstává přehlížena, a to jak samotným nemocným, tak jeho blízkým okolím," varuje Jana Sladká, zakladatelka a ředitelka Centra Anabell, které se věnuje především dívkám s poruchami příjmu potravy.  

Ona jen trochu blázní

Jinými slovy – mnoho dívek nebo mladých žen touto nemocí trpí, aniž by to jejich nejbližší okolí tušilo. Nevědí to jejich kamarádi, partneři ani rodiče. Mnozí z nich si sice všimnou, že dívka často řeší svou postavu a hubnutí, ale přičítají to tomu, že usiluje o zdravý životní styl. Případně že jsou dívky trochu poblázněné časopisy o módě a příběhy slavných modelek. Nemocní se navíc často bojí zavítat do psychiatrické ordinace. Svůj problém zcela skrývají, případně ho řeší jen s kamarádkou.

Jak vlastně anorexii poznat? Ukazovat na ni mohou následující příznaky:

  • obavy z tloušťky
  • manipulace s jídlem sloužící ke snížení hmotnosti
  • zkreslené vnímání vlastního těla
  • člověk ztrácí zájem o přirozené aktivity – setkávání se s přáteli a vrstevníky, rodinný život, společenské aktivity a zájmy, výrazně se orientuje na výkon.

Ani když rodina odhalí, že dospívající trpí anorexií, není vyhráno, protože tyhle holky, případně kluci si budou jen obtížně připouštět, že jsou nemocní. Podle Jany Sladké je potřeba, aby se společnost, která nemocného obklopuje, stala určitou informační, ale i motivační a podpůrnou sítí.

Mám o tebe strach...

Na druhou stranu je třeba při pomoci bližnímu s poruchou příjmu potravy bedlivě volit slova. „Znamená to nabídnout pomoc, projevit zájem, neodsuzovat a nevysmívat se. Také musíme počítat s tím, že se člověk bude bránit, tvrdit, že je vše v pořádku, že se nic neděje. Klidně vyjádřete své pocity, svůj strach o něj, mluvte za sebe: Všimla jsem si, že… A mám o tebe strach. Kdybych ti mohla nějak pomoct, můžeš se na mě obrátit. Nebo: Ráda bych ti pomohla, ale nevím jak, co bys potřeboval? Vyhněte se ale sdělování formou: Ty jsi zhubl, ty nejíš, ty nejsi v pořádku... Podporujte je ve vyhledání odborné pomoci a pak oceňte i sebemenší snahu či úspěch. V každém případě se ozbrojte trpělivostí a nezapomínejte na svůj vlastní život,“ radí Dana Starostková, vedoucí poboček Centra Anabell v Praze a v Ostravě.

1080p 720p 360p
DesktopMobile