9°C
Dagmar Dicková onemocněla v necelých devatenácti letech. Do té doby neměla žádné potíže, jen běžná nachlazení. Pak se jí na ruce objevily malé skvrnky a všechno šlo najednou rychle: diagnóza leukémie a před sebou tři měsíce života.
Tehdy se ovšem tým odborníků v Ústavu hematologie a krevní transfuze v Praze rozhodl pro novou léčbu – transplantaci kostní dřeně. Do té doby ji vyzkoušel pouze jednou a neúspěšně. „Nebyl internet, o nemocích se nevědělo, nepsalo a já jsem vlastně neměla žádné informace, které by mne třeba drtily. Tím pádem jsem neměla žádné pochybnosti, stoprocentně jsem věřila lékařům. Pravda je, že když jsem se zeptala na nějakou úspěšnost té operace, tak to všichni tak nějak mile zamluvili,“ vzpomíná s úsměvem sympatická blondýnka.
"To víte, že jsem měla i propady, kdy jsem si říkala: Proč zrovna já? Ale nikdy to netrvalo dlouho a věděla jsem, že to k ničemu nevede," popisuje. Transplantace tehdy probíhala úplně v jiných podmínkách, tak trochu se improvizovalo. Dárkyní kostní dřeně se stala její sestra.
Měsíc v igelitovém stanu s jídlem po kosmonauty
Po operaci musela Dagmar žít 36 dnů v igelitovém stanu, který stál uprostřed nemocniční místnosti. Lékaři se totiž báli jakékoliv infekce. „Dávali mi tedy hluboce zmrazenou stravu, aby mne nenakazili nějakou bakterií. Bylo to jídlo, které se tehdy vyvíjelo pro kosmonauty,“ vypráví paní Dagmar o době před třiceti lety. Rodinu mohla paní Dagmar vidět jen přes igelit, občas za něj dali televizi. Většinu času si paní Dicková četla. „Hlavně historické romány, všechny, které se daly vydezinfikovat,“ směje se.
„Mou podporou byla jednoznačně rodina,“ vzpomíná Dagmar. Před nemocí pracovala v mateřské škole, do té se pak nevrátila. „Přece jen tam hrozily časté nákazy a já měla imunitu ještě nějaký čas oslabenou.“ A tak si udělala kosmetický kurz. Dnes prý zvažuje, že se zase k dětem alespoň částečně vrátí.
Od té doby uběhlo třicet let. Pro dnešní pacienty jsou to už nepředstavitelné podmínky. Dnes jsou po transplantaci také izolováni, v pokojích se ale filtruje vzduch a oni mohou přijímat návštěvy. Za tu dobu se ale změnilo mnohem více. Jednou z nejdůležitějších věcí je fakt, že lékaři umějí najít dárce téměř pro každého člověka.
Dárci se hledají lépe
Od roku 2014 funguje v Ústavu hematologie a krevní transfuze program transplantací dřeně od dárců, kteří jsou s pacientem shodní v určitých genetických znacích jen napůl. "Tato nová technika nám umožňuje nalézt dárce prakticky pro každého pacienta a umožní nám transplantaci i lépe načasovat," řekl lékař transplantační jednotky Jan Vydra. Transplantaci je tak možné zorganizovat i během tří týdnů. To výrazně zvyšuje šance na úspěšnou léčbu. Napůl shodní dárci se často najdou mezi příbuznými. Jinak se vyhledává v českých nebo mezinárodních registrech. Potřeba nových ochotných dárců je tak stále aktuální.
Jak se vyrovnat s rakovinou řekne onkoložka Petra Tesařová.
