3°C
„Nikdy na ten den nezapomenu. Spala jsem po předchozím dni neklidně, byla jsem unavená, ale nic nad normál. To víte, jsem máma dvou dorůstajících dětí, manželka, v práci toho bylo taky dost. Budík jsem tehdy měla nastavený na čtvrt na šest. Probudilo mě to jeho protivné zvonění a já chtěla normálně vstát z postele, jako vždy. Ale ono to nešlo! Nemohla jsem pohnout nohama. Ani o milimetr. Brnělo mi v nich a navíc jsem dostala křeče. Když to trochu povolilo, nohy začaly malinko poslouchat. Řekla jsem si, že to byla jen nějaká slabost, že to bude v pořádku a z postele jsem se hrabala na druhý pokus,“ popisuje chvíle děsu paní Dana. Nohy měla ale tak slabé, že se nemohla postavit. „To víte, že jsem to přesto zkusila. A skácela se rovnou na zem. Manžel už byl taky samozřejmě vzhůru, vyděšený. Jakoby z dálky jsem slyšela, že volá záchranku,“ vzpomíná Daniela.
Co se mnou proboha je?!
„Než mě sanitka dovezla do nemocnice, přestávala jsem i vidět. Dali mi sice nějaké léky, které mě oblbly, ale sluchem jsem vnímala většinu toho, co se kolem dělo,“ říká mladá žena a pokračuje: „Zkrátím to. Po množství odběrů krve a různých vyšetřeních se ukázalo, že mám takzvanou sklerózu multiplex, neboli roztroušenou sklerózu, lidově známou spíš jako ‚roska‘. V rodině jsme to nikdy neměli, potíže jsem předtím nepociťovala. Po necelém měsíci v nemocnici mi doktoři nedali dobrou zprávu. Můj typ této neurologické choroby, která postihuje centrální nervový systém, se projevil v tak vážné formě, že prý téměř jistě už nikdy nebudu moct normálně chodit. Byl to totální šok. Pro mě, pro manžela, pro děti.“
Musíte se hýbat
Dana začala dostávat silné léky a dvakrát byla i v lázních. „Od pojišťovny jsem dostala pojízdné křeslo, protože po svých jsem v prvním roce ušla sotva pár kroků. Rozhodla jsem se, že nebudu spoléhat jen na léky, které mi sice pomáhaly, ale zároveň mi ničily zdraví. Že bude lepší, když si najdu dobrého maséra, budu chodit na rehabilitační cvičení… Že zkrátka udělám všechno pro to, abych nebyla mrzák, který nemůže ani obsloužit vlastní děti,“ říká mladá žena. Další měsíce a roky nepřestávala ani na jediný den s pohybem a rehabilitačním cvičením, manžel ji vozil na plavání do veřejného bazénu, na akupunkturu, později začala s cvičením, reiki a pilates. A výsledky se začaly dostavovat.
Lékař kroutil hlavou
„Když jsem asi po čtyřech letech přišla za uznávaným odborníkem na roztroušenou sklerózu, nevěřil podle lékařských zpráv jak obrovský pokrok jsem udělala. Místo vozíku mi dnes stačí jen obyčejné francouzské hole, někdy i jedna, často nemusím mít žádnou. Beru sice stále ještě léky, ale jejich množství je proti začátku minimální. Mám teď několik známých, kteří ‚roskou‘ trpí taky. Pomáháme si společně, i když nejsme v žádné organizaci. Já měla možná nejsilnější vůli, snad díky dětem a manželovi, který mě v tom nenechal. Ale radím i ostatním nemocným: nevzdávejte to. ‚Roska‘ je děsná nemoc, ale dá se s ní docela kvalitně žít. Ovšem musíte chtít!“
