Pondělí 22. července 2024
Svátek slaví Magdaléna, zítra Libor
Oblačno, bouřka 27°C

Petra Karkošková: Rodiče jsou spolutvůrci vzdělávání

8. prosince 2021 | 06:00

Petra Karkošková je zakladatelkou komunitní školy Kalogia. Jak taková škola funguje, čím se liší od ostatních a jak se vypořádává s tradičními slabinami českého školství?

Co si člověk má představit pod názvem „komunitní škola“? Čím se liší od běžných škol?

Běžná škola je, v širším kontextu, škola zapsaná v rejstříku škol MŠMT. Místo, kde zodpovědnost za vzdělávání přejímá jakási instituce, ředitelé, učitelé. Občas tak někteří rodiče plují na obláčku, že je vzdělávání snadné a nic moc řešit nemusí. A pak jsou tu děti, které mají tzv. individuální, domácí vzdělávání, dochází do akreditovaných škol pouze dvakrát ročně na přezkoušení. Zodpovědnost za individuální, domácí vzdělávací proces nesou rodiče nebo rodiči zvolený garant. To je jeden ze zásadních rozdílů. Vědomí plné zodpovědnosti za vzdělávání dětí. S tímto vědomím jsou rodiny, rodiče, děti zcela jinak nastaveny. V plné míře se na vzdělávání podílí a v některých případech individuálního vzdělávání vstupuje do hry i komunitní škola. Komunitní škola se stává partnerem. Participuje na vzdělávání, ale jen do té míry, do jaké jsou nastaveny vzájemné možnosti a požadavky. Komunitní školy jsou velmi různé: od pouhého setkávání s prioritou socializace, až po plnohodnotné partnery na cestě vzděláváním.

Co považujete za největší slabiny českého školství?

První slovo, které mě napadne s termínem české školství, je kolos. Obří kolos, ve kterém je změna velmi náročná. Jen malá změna znamená spoustu kroků, energie, administrativy, zapojených lidí. Další slova, která mě napadnou – plácání slibů nebo slov do větru. Dokonalá schopnost nespolupráce. Špatná komunikace. Vyhoření spousty učitelů. Učitelé pracují individuálně, nikoli jako tým. Nemyslím školní tým, ale třídní. Dva nebo tři učitelé ve třídě – luxus? Ne! Vzájemná podpora, větší míra kreativity, více možností, více času pro děti, možná i ten individuální přístup, o kterém spousta škol jen a jen mluví. Jen málo běžných škol reálně podporuje inovaci ve vzdělávání. Jen málo škol využívá možností RVP k tvorbě originálních cest k dosažení vzdělání. Proč? Administrativa, obava starších ředitelů/učitelů o svá místa, zkostnatělost systému. Ale o tom by spíše mohli mluvit mladí, nadšení učitelé, kteří právě z takových škol doslova utíkají.

Ve vaší škole jsou věkově smíšené třídy. V čem je jejich výhoda oproti běžným třídám?

Smíšené třídy mají své výhody a nevýhody. Smíšená třída je obřím zdrojem inspirace mezi dětmi navzájem. Dá se možná i říct, že se vytrácí touha se srovnávat, přichází spíše touha vidět, co je za dveřmi dalších tříd. Děti jsou schopny si vzájemně vysvětlit látku, podpořit se. Starší se pak velmi rády vrací i k látce nižších tříd a vůbec to není na škodu, naopak – upevnění a opakování v nich utváří jakousi jistotu. A druhá strana mince smíšené třídy – je to jízda. Pro průvodce, učitele je náročnější nastavit celý školní rok, ale i každičký den. Například pro komunitní školu našeho nastavení je to – ještě v kombinaci s individuálními plány každého dítěte – taková malá šílenost. Musíme zvážit, jak se čemu a s kým věnovat. Jakou linií vést školní rok, jednotlivé předměty. Jsou to hodiny diskusí, debat, brainstormingů, hledání cest. V naší komunitní škole máme stanovené maximum dětí na 16 za den. I tak malý počet v systému individuálního přístupu znamená obrovský kus přípravných prací každý den.

Pomozte nám vyplnit dotazník a zapojte se do soutěže o zajímavou cenu!

Jak probíhá typický vyučovací den v komunitní škole? Jsou tam klasické vyučovací hodiny, přestávky atd.?

Máme dva druhy typických dnů: dny, kdy se věnujeme triviu, a dny projektové. Tři dny v týdnu se učíme, probíráme základní předměty (čtení, psaní, matematiku, český jazyk, cizí jazyk od 1. po 5. třídu). Dva zbývající dny realizujeme tematické výlety či aktivity a následně je zpracováváme. Každý den začínáme okolo deváté hodiny. Řekneme si, co nás čeká. Děti samy říkají, čemu by se chtěly věnovat, na co se těší. Následují individuální práce, skupinová prezentace nové látky, skupinové hry či zadání na určité téma, samostatná práce dětí. Komunikace o tom, jak se komu vede, v čem potřebuje dopomoct atd. Odpolední část trávíme většinou tvořením, čtením, hraním, pobytem venku. Nesmíme zapomínat na to, že děti potřebují prostor pro volnou hru. Průvodcům obyčejná volná hra pomáhá nejen k poznání celé osobnosti dítěte, ale i k drobnostem, které následně pomáhají nastavit například způsoby učení. Přestávky mezi učením si děti určují samy – když mají hlad, jedí. Občas je taháme od práce, aby si vůbec daly sváču nebo se šly napít. Máme společný čas oběda. Společně se radíme, sdílíme si příjemné i nepříjemné zážitky, informace.

Pochopila jsem správně, že rodiče se mohou rozhodnout, jak často bude jejich dítě do školy chodit?

Přesně tak, rodiče a rodina jsou spolutvůrci vzdělávání. Děti mohou docházet od pondělí do pátku nebo si vybrat dva dny v týdnu, které jsou pro ně z nějakého důvodu zajímavé. Než k nám děti začnou docházet, vyjasníme si s rodiči naše společné představy a možnosti. Zrovna tak s rodiči i dětmi minimálně jednou za pololetí řešíme, na co se máme zaměřit, na čem pracují doma – sestavujeme individuální plán. Za vzdělávání prvotně zodpovídají rodiče, proto je rozhodnutí na nich – jak vše sestavit, aby docházka do komunitní školy dávala všem stranám smysl. S četností docházky souvisí i to, že máme maximálně 16 dětí za den, tzn. o jedno místo ve škole se může dělit i několik dětí.

Pracujete i s rodiči? Máte pocit, že se vnímání a očekávání rodičů směrem ke školství v poslední době nějak změnilo?

Ano, pracujeme s rodiči, bez toho by to nešlo! Jsme partnery, doplňujeme se, podporujeme se. Bez toho by nic z toho, co děláme, nemělo smysl. Téma školství a rodiče je individuální stejně jako životní nastavení jednotlivců. Školství si zaslouží změnu, ale obávám se, že celý ten kolos není reálné změnit. Rodiče, kteří sami prožili ne příliš šťastné dětství ve školních lavicích nebo zažili vzdělávání v zahraničí, hledají jiné cesty. Spíše je to o zkušenosti a změnách pro naše děti na základě zkušeností. Někteří hledají prestižní školy, vyhlášená jména škol; jiní říkají: „My to přežili, naše děti to přežijí taky.“ Další jsou vyznavači absolutní svobody, alternativního způsobu života… Ať se podíváme kamkoli – do běžné školy na sídlišti, do prestižní soukromé školy, do malé komunitní školy – všechno to může být správně. Ve všech vzdělávacích institucích je to učitel, na kterém to vše stojí, nebo padá. Pokud dítě provází vzděláváním skvělá osoba, má dítě vyhráno a je opravdu jedno, o jakou instituci se jedná.

Projekt časopisu Maminka K tabuli půjde… České školství! podporuje Nadace České spořitelny.

Autor: Barbora Vajsejtlová