Touha po originalitě, inspirativním zázemí a zároveň klidu. Touha po příjemném, životnímu stylu vyhovujícím prostředí. Touha po géniu loci bydliště. To všechno hraje roli při hledání a zařizování domova. Nejinak tomu bylo u Heleny Třeštíkové.

Každý z nás má v bytě oblíbený kout či místnost, kam utíká. Jakousi pozitivní zónu, kde se cítí nejlépe. Ať už se soustředí nebo relaxuje. U Heleny Třeštíkové je takovým místem sluncem zalitá pracovna.

Nebe nad hlavou

S manželem Michaelem Třeštíkem kdysi žila přímo v srdci Prahy na Václavském náměstí. Tepna velkoměsta je sice ideální pro zaměstnané lidi, nikoli pro rodinu s malými dětmi. Třeštíkovi tedy potřebovali i klid a zeleň. Chtěli najít byt nejlépe v blízkosti Letné, odkud pochází Helenin muž. Nový domov se rodině podařilo najít v ulici, odkud je to do Stromovky coby kamenem dohodil.

„Mám to tady moc ráda, je zde mnohem intimnější prostředí: Dokonce tady potkávám stejné tváře, skoro jako na vesnici. Hned jsem se tu cítila mnohem příjemněji než na Václaváku přeplněném turisty. Byt v prvním patře s balkonem nám sice vyhovoval, ale k ideálu měl daleko. Toužila jsem mít „nebe nad hlavou“. A dočkala jsem se. Když začalo do domu zatékat, museli jsme v rámci družstva vyřešit havarijní stav. Naskytla se tak možnost půdní vestavby.“

Prostor pro práci i odpočinek

Nejvíc času tráví Helena Třeštíková v pracovně. „V tomhle prostoru jsem velmi spokojená. Počítalo se s ním od samého začátku plánování rekonstrukce. Věděla jsem, že potřebuji místo, kam se vejdou všechny moje věci, zejména kazety se záznamy práce. Mám tady pocit volnosti, přestože místnost není veliká. Důležité je ticho a světlo a také úžasný výhled na město z jedné strany a ze strany druhé vstup přímo na terasu. Na ní pobývám od jara do zimy, zpravidla od března až do října. A všechno, co lze, dělám pod širým nebem, po němž jsem tolik toužila.“

Je to můj soukromý prostor, to ovšem neznamená, že by sem nikdo neměl přístup. Naopak, ráda si tu s někým povídám. Vládne zde jistý pracovní chaos, protože si ráda rozkládám papíry s transkripty natočeného materiálu a poznámky přímo na podlahu. Podle potřeby se jimi probírám a třídím je. Tady se dokážu nejlépe soustředit i odpočívat.“

Nepostradatelné nástěnky

Nástěnky jsou pro Helenino teritorium nezbytné. Patří k charakteristickým momentům interiéru. Helena tvrdí, že se bez nich neobejde a v pracovně má hned dvě. Na jedné z nich je plakát z padesátých let. „Je na něm moje maminka. Byla autorkou grafického návrhu reklamního plakátu na pudřenku. A protože v té době byla ideálem pracující, nikoli marnivá žena, nebylo jednoduché sehnat modelku. Proto se maminka nakonec obětovala a zastoupila ji.“