Její životopis by vydal na román, kterak se z nemocného podvyživeného dítěte zrodila osobnost. „U cirkusu Kludský jsem prožila dětství, ale jelikož jsem byla marodná, vystupovala jsem s cvičenými holuby, stepovala, tančila, konferovala. A pak přešla na varietní umění, dva roky jsem také zpívala. Ale vás by asi nejvíce zajímaly karty, viďte,“ sama si pokládá otázku.
Nezapomenutelné výtahy
První karty dostala od kouzelníka Bory, ovšem do tajů „čertovských obrázků“ ji zasvětila řecká tanečnice Penelope.
„Potkala jsem ji v Římě, tehdy mi bylo šestnáct. Pořád jsem dumala, proč za ní chodí procesí lidí, tak jsem šla také. Podívala se mi do ruky a řekla: Ty máš na karty talent a svoje jméno proslavíš.“ Měla pravdu, i když to trvalo pěkných pár let, během kterých Dagmar porodila čtyři děti, stihla se rozvést a podruhé vdát i vyměnit řadu profesí. „Maminka říkávala, že zahálka vede k hříchu. A protože jsme tak tři měsíce v roce mívali volno, kdy se nejezdilo na štace, chodila jsem na brigády. Pracovala jsem jako pokojská, listonoška, prodavačka v cukrárně, v drogerii... Posledních deset let předtím, než jsem se stala profesionální kartářkou, mě živily výtahy – do smrti si budu pamatovat, jak jsem vláčela asi patnáctikilogramovou pikslu s tukem K 3, kterým se promazávaly potřebné součásti. Tehdy jsem si trošku připadala jako u cirkusu,“ směje se. Když ji prý někdo viděl v otevřené šachtě, občas i zatleskal.
Osudový inzerát
Nejprve karty vykládala příbuzným a známým, až ji sestra Edita navedla, aby zkusila inzerát. „To jsem ještě pracovala u výtahářů. Inzerát jsem si dala jednou a žiju z toho dodnes. Nejdřív přišlo pět klientek za týden, pak deset, rozkřiklo se to a zájemci přibývali.“ Jak se karetnímu výkladu učila? „Studovala jsem, kde se tehdy dalo. Také mi pomohlo důkladně poznat charakteristiku znamení zvěrokruhu a rovněž i čínských znamení.“
Historek s osudy lidí má nepřeberně, vzpomíná například na osmdesátiletou babičku z Pardubic, která k ní sotva došla; Dagmar totiž bydlí ve 4. patře bez výtahu. „Její dcera žila v Německu a bábinka chtěla, aby se dítě vrátilo domů. Tak se ptala, zda má dcera i její rodina šanci najít tu novou perspektivu. Karty naznačily ANO, a ona byla tak nadšená, že u mě nechala svou hůlku. A vzpomněla si na ni až za tři dny, jak mi později napsala.“ Stejně jako jiným, i staré paní dala kartářka naději.
Nevyčerpatelná energie
Přestože karty prý znají odpověď na vše, ne vždy po ní člověk touží. „Když byla jedna z mých dcer vážně nemocná, nemohla jsem se na to optat karet, bála jsem se. Ale jsou i situace, kdy vás karty upozorňují na problémy (mě například na alkohol u druhého muže), jenže vy jste slepí a hluší, i já tenkrát byla,“ vzpomíná. Přes životní karamboly je však plná energie. „Snad ji mám stále v sobě a také mi ji nosí lidé, kteří se ke mně vracejí i po několika letech, to mě nabíjí. Nemyslete si, bývala jsem velmi temperamentní, hádala se, a dokonce se i poprala. Byla jsem divoška. Ale dnes vím, jak je to všechno zbytečné, škoda, že na to člověk přijde až ve zralém věku.“
Bílé období
A na co přichází, když změníme téma a začneme se rozhlížet po jejím bytě? „V mládí jsem milovala všechno nové. Potrpěla jsem si na bílou barvu, před třiceti lety byla velice moderní stěna Radikál - bílá kombinovaná s mahagonovými lištami. K tomu konferenční stolek, křesla ve tvaru mušlí, peřiňák... Dokonce jsem měla i bílý telefon! Samozřejmě, také ložnice zářila bílou. Barvami jsem nešetřila jen v dětských pokojích. A všude stály květináče,“ vzpomíná na svou lásku k přírodě v bytových podmínkách, která jí na rozdíl od nábytku ovšem zůstala dodnes.
Dagmar se musela řadu let starat o rodinu sama, přiložit ruce k dílu jí není zatěžko. „Ze zbytku kůže jsem vytvořila abstraktní obraz a koženkou jsem potáhla lavici i dveře, vytapetovat byla samozřejmost. S tapetováním a výzdobou bytu jsem pomáhala taky kamarádkám a posléze i svým dětem. Je to můj velký koníček.“
Achillova pata
Za svůj život se stěhovala čtyřikrát a postupem času moderní zařízení vyměnila za uhlazenou klasiku - španělskou stěnu, komodu, skleníky s růžovým porcelánem, světlou koženou sedací soupravu. „Miluji starožitnosti, obrazy, mám velkou knihovnu. A také dva elektrické krby, výborně hřejí a dokreslují pohodovou atmosféru.“ Když návštěvě otevře dveře, přivítá ji v chodbě, kterou Dagmar pojala jako „dveře do věštírny“ (v čele stojí asi metrová dřevěná socha jednoho z prvních černých obyvatel - šamana afrického kmene). Přes kuchyň ji pozve do obývacího pokoje, tady se vykládá. „Kuchyňskou linku jsem si sama navrhla, stejně jako malé pódium s jídelním koutem, za kterým se schovává ložnička a pracovna jako dlaň.“
Nikdo však není dokonalý, i populární kartářka má svou Achillovu patu. „Většinu prací jsem se snažila udělat sama a snad i dobře. Nepodařilo se mi jen vymalovat pokoj, to jsem totálně ,zvorala‘. Stalo se to před třiceti lety, a ačkoli jsem se opravdu snažila, zdivo bylo samá šmouha a hrbolek, jedním slovem příšerné. Málem mě ranila mrtvice. Myslela jsem si, že takovou mazanici nespraví ani profesionál, ale spravil, jen mi nejdřív pěkně vynadal. Divíte se, že od té doby mám k malířskému řemeslu velký respekt?“
Slavné věštby Exprezident s chotí Dagmar byli na finále nejvzácnějšími hosty
Autor: David Malík, Ladislav Křivan
|